Cestujeme po Česku
Terezín
Rozhodli jsme se navštívit město Terezín. A protože je od nás vzdáleno asi hodinu a půl jízdy autem a protože jsme chtěli na prohlídku hned od rána, vyrazili jsme již o den dřív odpoledne do Litoměřic, které jsme si prošli (více v samostatném příspěvku ZDE) a přespali v nich. Ráno po snídani jsme vyrazili do Terezína.
Terezín je malé pevnostní město nacházející se v okresu Litoměřice, v Ústeckém kraji, pouze dva kilometry jihovýchodně od Litoměřic. Město stojí na obou stranách řeky Ohře, která jej rozděluje na Malou a Hlavní pevnost a severně od města se vlévá do Labe. Součástí Terezína jsou také tři sousední vesnice: České Kopisty, Nové Kopisty a Počaply. Celkem ve městě žije přibližně 2 900 obyvatel.
Původně jsme měli naplánováno, že přijedeme na parkoviště před Malou pevnost, prohlídku zahájíme tam a poté se pěšky přesuneme do Hlavní pevnosti a projdeme si vše podle plánku. Bohužel z časových důvodů jsme po opuštění Malé pevnosti plány změnili a zrychlili vše použitím auta a i tak jsme nestihli vše, co jsme chtěli. Určitě se vše dá podle plánku zvládnout, jen se nesmíte tolik zdržovat u každé výstavy, expozice (a nebo číst rychleji :o) )
Přijíždíme na centrální parkoviště před Malou pevností (1). V sezoně je placené, ale my tu jsme v únoru a tak po nás nikdo žádné peníze nechce. Jsme mezi prvními a vydáváme se k pokladně v Malé pevnosti. Cestou se zastavujeme u Národního hřbitova na němž jsou pohřbeny oběti nacistického režimu. Zde i v hromadných hrobech v okolí bylo pohřbeno okolo 10 tisíc lidí. Některé hroby jsou označeny čísly, jiné jmény.
Prohlídku jsme si rezervovali hned na ráno i s českým průvodcem. Ve skupině je nás asi 10. Průvodce nás provedl Malou pevností, pověděl o historii dávné i nedávné, zavedl do podzemních chodeb a po hodině a půl se s námi rozloučil s tím, že si vše můžeme znovu projít a v klidu navštívit výstavy i kino v areálu. My zde strávili přes 3 hodiny. Bohužel jsme si tím trošku rozházeli další harmonogram, protože v zimním období jsou ostatní objekty muzea v Hlavní pevnosti/městě otevřeny jen do 16h. resp. 16:30h.
Za první světové války sehrála malá pevnost roli žaláře pro odpůrce Rakouska-Uherska a války. V těsné blízkosti Terezína byl zřízen největší zajatecký tábor na českém území. Za první světové války zde byl vězněn srbský nacionalista Gavrilo Princip, který 28. června 1914 spáchal v Sarajevu atentát na Františka Ferdinanda d’Este a jeho choť Žofii Chotkovou. Tato událost byla záminkou k 1. světové válce. Princip zemřel v otřesných podmínkách terezínského vězení po čtyřech letech 28. dubna 1918 na tuberkulózu.
V době druhé světové války zde sídlila od 10. června 1940 do května 1945 neblaze proslulá věznice pražského gestapa. V tomto období prošlo věznicí kolem třiceti tisíc vězňů. Mezi nimi i Milada Horáková. Nacisté z tábora uprchli 5. května 1945 večer.
V letech 1945–1948 Malá pevnost sloužila jakožto internační tábor pro německé válečné zajatce a dále také pro civilní osoby německé národnosti, které měly být na podkladě Benešových dekretů po válce odsunuty z Československa do Německa[.
Dnes se v Malé pevnosti nalézá sídlo muzejní, kulturní a vzdělávací instituce s názvem Památník Terezín.
Milada Horáková, rozená Králová (25. prosince 1901 – 27. června 1950), byla česká právnička, politička, demokratická národní socialistka a feministka, manželka zemědělského inženýra a novináře Bohuslava Horáka.
2. srpna 1940 byla společně s manželem zatčena gestapem, ne však za aktivity v odboji, ale za práci v ŽNR. Po zjištění napojení na odboj byla tvrdě vyslýchána a bita, pro gestapo však bez úspěchu. Dva roky byla vězněna na Pankráci a na Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně, kde později vedla oddělení tamější „marodky“, což jí umožnilo relativně volný pohyb po lágru. Z Terezína byla v červnu 1944 převezena do Lipska a poté do Drážďan, kde se sama hájila u soudu v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu u Mnichova (v Horním Bavorsku blízko Dachau), odkud ji osvobodila americká armáda.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 se stala nežádoucí osobou a o dva roky později obětí justiční vraždy v důsledku jednoho z nejznámějších politických procesů v komunistickém Československu, ve kterém byla odsouzena za spiknutí proti republice. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení.
Gavrilo Princip, bosenskosrbský politický aktivista, který 28. června 1914 v Sarajevu spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, vévodkyni z Hohenbergu. Tato událost podnítila Rakousko-Uhersko k akci vůči Srbsku, která vedla k zahájení první světové války.
V Srbsku je považován za národního hrdinu a bojovníka za svobodu. Je po něm pojmenováno několik škol a byly mu vystavěny památníky. Naopak bosenskými muslimy je považován za teroristu.
Proto jsme po prohlídce sedli do auta a zajeli nejprve na nejvzdálenější místo, tedy ke krematoriu a Židovskému hřbitovu. (7) Nacisté sem v době druhé světové války zpočátku pochovávali zemřelé vězně z Terezínského ghetta. Činili tak až do 7. září 1942 kdy zde bylo uvedeno do provozu krematorium a zemřelí zde začali být zpopelňováni. Urny s popelem byly nejprve ukládány do kolumbária, ale popel pocházející zhruba z 22 000 osob nacisté v listopadu roku 1944 nasypali přímo do řeky Ohře na severní straně města, aby tak zničili co nejvíc důkazů. Byl vytvořen lidský řetěz, sestávající hlavně z žen a děti, kteří si předávali urny s popelem až k řece. Často tak mnozí až v tuto chvíli zjistili co se stalo s jejich příbuznými. Pohřbívání zde bylo na krátkou dobu znovuobnoveno ještě v polovině března roku 1945, kdy byl provoz krematoria přerušen..
Také před krematoriem je velké placené parkoviště a i zde jsme nyní nic neplatili. Po cca 100m jsme došli ke hřbitovu. Celý hřbitov rozděluje krematorium, do kterého máme v rámci zakoupené vstupenky, z Malé pevnosti vstup, zdarma. Uvnitř nás přivítal příjemný senior, který nám, poté co jsme projevili zájem, půjčil papírového průvodce v češtině a zároveň nám i něco povyprávěl, upozornil na zajímavosti. Měl na nás čas, protože kromě nás byla uvnitř už jen jedna dvojice. Po asi půlhodině jsme vyšli ven a prošli si samotný hřbitov, na konci – v jeho pravé části (z pohledu od parkoviště) byla zeď a za ní byl hned městský hřbitov. Tady byli a jsou pohřbívání obyvatelé města Terezína. Naproti je pak Památník sovětských vojáků.
Kolumbárium bylo zřízeno v původním opevnění k ukládání zpopelněných ostatků tícíců obětí ghetta a věznice v Malé pevnosti, po zahájení provozu krematoria za městem v říjnu 1942.
Obřadní místnosti a ústřední márnice byly zřízeny také v původním opevnění naproti kolumbáriu. Do zadní časti opevnění byli sváženi mrtví, kteří zde byli připravováni k poslednímu rozloučení. V přední části pak probíhaly hromadné smuteční obřady.
Po procházce sedáme do auta a přejíždíme zpět do centra města. Po cestě se zastavujeme u volně přístupného Kolumbária a protilehlé Obřadní místnosti s márnicí (6). Budete-li rychlí, zabere vám prohlídka obou míst 15 minut, ale my jsme se tu zdrželi asi půl hodiny.
Poté jsme pokračovali k domku bývalé městské váhy (5) odkud byly vypravovány a přiváženy transporty lidí z a do Terezína. I zde byl senior. který byl rád, že někdo přišel a vyprávěl nám spíše o svém životě, než o daném místě. Opět zastávka na chvilku.
V domku bývalé městské váhy v Terezíně se nachází expozice otevřená v roce 2020. Má podat návštěvníkům komplexní informaci o problematice transportů. Objekt, ve kterém je umístěna, se nachází v místech, kudy do ghetta vedla železniční vlečka, která hrála v odbavování transportů klíčovou roli. Na toto místo od června 1943 do konce války do terezínského ghetta přijížděli židovští vězni z mnoha zemí Evropy. A po nějaké době zde strávené odjížděli mnozí z nich do koncentračních a vyhlazovacích táborů na východě.
Expozice je vybavena on-line jmenným vyhledávačem, ve kterém si návštěvníci mohou vyhledat údaje o bývalých vězních ghetta, jež jsou shromážděny v databázi Památníku Terezín.
Poslední zastávkou před tím, než jsme auto zaparkovali před restaurací byla Modlitebna s replikou mansardy. (3)
Modlitebna sloužila v době existence terezínského ghetta k bohoslužbám. Svou výzdobou – odborně provedenými nástěnnými malbami a texty byla unikátní mezi všemi obdobnými prostorami, které byly v bývalém ghettu jako modlitebny využívány. V modlitebně je dosud částečně zachována původní výzdoba.
.
Replika „mansardy“ vězňů terezínského ghetta je ukázkou jednoho z tzv. kumbálků, což byly malé prostory na půdách obytných i hospodářských objektů v Terezíně, které byly přeměňovány na nouzové ubytování minimálních rozměrů, poskytující malému počtu vězněných alespoň trochu soukromí. V daném případě šlo nepochybně o příbytek řemeslníků, kteří byli v uvedeném objektu soustředěni a pracovali v nedalekých ústředních dílnách ghetta. Nouzový obytný prostor nad modlitebnou naštěstí nebyl později přestavován a tak bylo možno jej zrekonstruovat do podoby přibližně té, jakou měl v době ghetta. Návštěvníkům je tím umožněno získat představu o dalším možném způsobu ubytování v přelidněném ghettu.
Na oběd jsme si zašli zašli do Parkhotelu u Smetanových sadů. Jídlo bylo z nižší cenové a i prostředí nebylo nijak luxusní, ale my si pochutnali a byli spokojení.
Po obědě jsme přešli do Muzea ghetta (2) – opět jsme měli vstupné v ceně. I zde jsme se docela zdrželi prohlídkou a když jsme odcházeli, zjistili jsme, že už nám nezbývá čas na prohlídku Magdeburských, Hannoverských ani Hamburských kasáren, kde jsou umístěna další muzea . Tak někdy příště. Prošli jsme si ještě okolí a když se rozpršelo, nesmutnili jsme a vyrazili domů.
Za necelé čtyři roky během 2. světové války prošlo terezínským ghettem více než 140 000 židovských vězňů – mužů, žen i dětí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě více než 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Mezi nimi byli i vězni nežidovští. Od vzniku ghetta až do osvobození v Terezíně zemřelo na 35 000 vězňů v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek.
Armádní využití města skončilo v devadesátých let 20. století, Armáda České republiky postupně odcházela od roku 1995, poslední vojáci město opustili roku 1997. Tento odchod život města velmi poznamenal, počet obyvatel se snížil ze sedmi tisíc na dva tisíce. Celé město i s okolím pak bylo těžce poškozeno povodněmi na dolním Labi v roce 2002.
zdroj: https://cs.wikipedia.org
zdroj: https://www.kudyznudy.cz/aktivity/expozice-terezinske-transporty
zdroj: https://www.pamatnik-terezin.cz/