Cestujeme po Evropě
Island
Island byl náš sen. Lákala nás příroda i lidé, už méně chlad a proměnlivé počasí, ale i to k Islandu patří.
Podívat se jednou na Island byl náš sen. A sny se mají plnit. A tak jsme si o prázdninách řekli, že uděláme první krok a začneme hledat možnosti jak vyrazit na Island. Jsme zvyklí cestovat sami, bez cestovky, ale tentokrát jsme se rozhodli, že vyzkoušíme něco nového. Na stránkách worldee.cz jsme objevili velmi zajímavou nabídku – 8 dní, 8 lidí a objetí nejen jižní části Islandu, která je turisticky velmi navštěvovaná, ale i severní části. Navíc v ceně i snídaně (tedy 4x). Šli jsme do toho, i když trochu s obavami, ale i zvědavostí.
14 dní před samotným odletem byla vytvořena Whatsapp skupina, kde jsme se virtuálně (nikoli vizuálně) seznámili s dalšími účastníky. Hurá, budeme 4 páry – ale samotné seznámení proběhlo až na letišti.
3 dny před odletem nám přistály do e-mailu letenky, odlet z Prahy ve 21:50h. Ok, chceme být v Praze na soukromém parkovišti už v 18h., abychom měli dost času, bohužel rozkopaná D10 a ucpaná Praha způsobily, že jsme dorazili až o hodinu později. Ale nevadilo to, na letišti jsme byli v 19:30h a sraz s ostatními byl 20:20h a tak sedíme, svačíme a tipujeme, kdo by mohli být další páry. Ve smluvený čas a na smluveném místě se všichni scházíme.
Seznamujeme se s naším „vedoucím“, tedy člověkem, který nás má na starosti, bude naším průvodcem a zajistí veškerý sevis (půjčení auta, ubytování, itinerář). Jmenuje se Tomáš a jeho partnerka Viki. Mladý slovenský pár – ok, jdeme oprášit slovenštinu. Dalším párem je Jitka a Tomáš, o trošku starší než my, ale vitální pár z Lysé. Kromě nás tu je ještě Hanka a ….žádný Tomáš, ale Roman. O něco mladší pár z Moravské Třebové. Zatím trošku rozpačitě společně pokračujeme do letadla.
1. den - přílet z Prahy, vulkanické pole, město, gejzíry, vodopád
• Krysuvík, Reykjavík, Geysir, Strokkur, Gullfoss, Záře
Po 4 hodinách letu přistáváme na letišti v Keflaviku. Na přilehlém parkovišti nasedáme do dvou vypůjčených bílých Dacia Duster. Tato značka i barva je nejčastěji půjčované auto na Islandu, což záhy sami zjistíme. Jedno auto bude řídit průvodce Tomáš a druhé Roman. My nasedáme k Romanovi a jeho ženě Hance a takto budeme cestovat po celou dobu pobytu. Protože je velmi brzo ráno, máme zajištěné ubytování v Keflavíku nedaleko letiště a tak tam přejíždíme. Ráno vstáváme v domluvený čas a snídáme to co jsme si přivezli z Čech. Tedy jen my, zbytek výpravy si zajel do nedalekého obchodu si snídani koupit. Po snídani sedáme opět do aut a vyrážíme k dalším zastávkám. Hned první je neplánovaně u břehu oceánu. Konečně vidíme Island za světla. A jsme ohromeni. A po pravdě tohle ohromení nám zůstane po celou dobu pobytu, i když si budeme říkat, že už nás nic nepřekvapí.
Keflavík je přístavním městem, ležícím asi 50 km jihozápadně od Reykjavíku na poloostrově Reykjanes. Žije v něm přibližně 8 200 obyvatel. Keflavík je známý hlavně díky svému letišti. Spolu s osadami Njarðvík a Hafnir tvoří obec Reykjanesbær. Keflavík je jejím největším městem. Keflavík byl založen v 16. století. Vyvinul se zde rybářský průmysl. Později ve 40. letech 20. století zde Američané postavili největší a nejdůležitější islandské letiště Keflavík. Povrch v okolí nejčastěji tvoří různé horniny nejčastěji čedič s pár rostlinami, je deštivější a má mírnější teploty než Reykjavík.
Ač neradi, pokračujeme dál, na první plánovanou zastávku, ke geotermálnímu poli Seltún ve vulkanickém komplexu Krysuvík. V původním plánu bylo jet nejpřímější cestou, ale protože na této cestě leží i městečko Grindavík, u kterého se na začátku roku 2024 objevila láva (prosinec 2023 začala první erupce ve vulkanickém pásu Sundhnúkur severně od Grindavíku — láva tryskala z trhliny dlouhé ca 3,5 km. V lednu 2024 následovala druhá erupce — láva dosáhla Grindavíku, poškodila několik domů poté, co prorazila ochranné bariéry. Třetí a čtvrtá erupce proběhly v únoru a březnu 2024, severně od Grindavíku. V květnu 2024 přišla největší známá erupce z této série. Další proběhly v srpnu a září, pak ještě v listopadu a prosinci 2024), cesty zde v okolí byly uzavřeny a my museli jet trochu jinou trasou. Tím, že jsme vyrazili docela brzy jsme na parkoviště u Krýsuvíku přijeli jako první a vše si tak mohli projít v klidu a o samotě. Uvítal nás pach sýry, ale také krásné slunné počasí. Vedoucí Tomáš hlídal, abychom dodržovali naplánovaný itinerář, ale zároveň abychom měli přiměřeně času si vše nafotit a Viki se s námi kochala okolím a vhodnými záběry na fotky, případně nás fotila. Znovu sedáme do aut a vyrážíme na další zastávku.
Krýsuvík je vulkanický komplex. Spočívá na riftovém rozhraní dvou litosférických desek (severoamerická a eurasijská) tvořící středoatlantský hřbet, jenž probíhá přes pevninu ostrova. Jeho součástí nejsou žádné sopky, pokryté ledovcem. Nicméně v něm leží jezero Kleifarvatn, na jehož dně se projevuje geotermální aktivita. Jelikož Krýsuvík leží v riftové zóně je pro magma dosažení zemského povrchu snazší právě v těchto místech. Za posledních 8 tisíc let je zde doloženo nejméně deset erupcí, z nichž ta poslední proběhla ve 14. století. Pro sopku je charakteristický výlevný vulkanismus, kdy z pukliny tryská láva čedičového složení. Výjimkou však nejsou ani freatické výbuchy, neboť podzemí poloostrova je nasáklé vodou. Krýsuvík bývala malá osada s farmami, ale byla opuštěna v 20. století kvůli těžkým podmínkám (časté zemětřesení a nedostatek vody). Dodnes tu stojí malý kostelík Krýsuvíkurkirkja, znovu postavený po požáru v roce 2010 (původní byl ze 19. století).
Míříme do hlavního města Reykjavíku. Tady nám dali Tomáš s Viki na vybranou, zda se chceme projít s nimi a nebo se od skupiny oddělit a projít si město sami. Všichni jsme se shodli na tom, že se budeme držet pohromadě a protože parkujeme hned u katedrály míříme k ní. Vstup je do ní zdarma, jen na vyhlídku se platí. Vnitřek katedrály je poměrně strohý. Pokračujeme ulicemi do kavárny, kterou nám doporučila Viki, každý si tu kupujeme nějakou tu dobrotu (a využíváme WC) a pokračujeme dál. Nakukujeme do různých obchodů po cestě a přicházíme k pobřeží. Podél něj pokračujeme okolo skulptury Sun Voyager až k Harpa Tónlistarhús = prosklené koncertní síni. Okukujeme ji z venčí, dovnitř ale jít neplánujeme. Poté pokračujeme zpět do centra kolem Islandského muzea umění ke známé Duhové ulici. Podle fotek z internetu si všichni myslíme, že malba vede až ke katedrále, ale na místě jsme vyvedeni z omylu – jen optický klam. Duhová je jen asi 100m, pak barvy končí a dál pokračuje normální silnice. Daří se nám udělat fotky bez lidí, ale pak už se to začíná plnit dalšími turisty. Část naší výpravy má hlad a tak se rozhodnou najít nějakou restauraci, my však hlad nemáme a tak se od skupiny oddělujeme a sami pokračujeme nahoru ke katedrále. Po cestě potkáváme mnoho pouličních maleb nejen na zdech, ale i zemi a míjíme i Hegningashůsis – bývalé vězení. V katedrále si kupujeme lístky na věž. To co nás ale překvapí je fakt, že zde nikdo lístky nekontroluje a spoléhají na to, že všichni jsou poctiví a lístky si koupili. Vyjíždíme výtahem a pak ještě stoupáme po schodech až ke zvonům. Nachází se zde celá zvonkohra a po chvilce se rozezní, jsme příjemně překvapení. Fotíme si Reykjavík ze všech stran a poté již scházíme dolů a ve smluvený čas se všichni potkáváme u aut a vyrážíme dál.
Reykjavík hlavní a největší město Islandu. je nejseverněji položeným hlavním městem světa a v rámci Evropy nejzápadnějším. Žije zde přibližně 140 tisíc obyvatel, což je 38% obyvatel Islandu. Je největším přístavem na ostrově a finančním centrem. Město (respektive osada) bylo založeno vikinským osadníkem Ingólfem Arnarssonem již v roce 874. Pojmenoval ho Reykjavík, což znamená v islandštině kouřová zátoka od termálních pramenů a gejzírů v jeho okolí. Později se začala osada vyvíjet díky augustiniánskému klášteru postavenému na nedalekém ostrově Viðey v roce 1226. v 18. století byla ve městě vybudována křesťanská katedrála a město se stalo významným obchodním a námořním uzlem. Po obnovení činnosti altingu v roce 1874 zde byla postavena budova pro jeho zasedání, dokončená roku 1881. Univerzita Háskóli Íslands byla ve městě založena roku 1911. Letiště Reykjavík, které je druhé největší letiště na Islandu hned po Letišti Keflavík se nachází jižně od centra města. Je používané hlavně pro islandské lety, ale někdy se také odsud létá do Grónska a na Faerské ostrovy. Bylo postaveno Brity během druhé světové války. Tehdy se postavilo na okraji města, nyní je však 1 km od centra. Reykjavík má dva přístavy, starší přístav nedaleko centra slouží hlavně k rybaření, což se projevuje v množství konzerváren ryb a druhý přístav Sundahöfn, který se nachází ve východní části, je největším nákladním přístavem v zemi. Tímto uzlem prochází okolo 70% obchodu ostrova. Za zmínku stojí ještě skutečnost, že město Reykjavík má většinu bytových jednotek vytápěných vodou z blízkých horkých vřídel (využití geotermální energie). Aktivní vulkanické podloží pomáhá udržovat vytápěný městský bazén po celý rok otevřený s příjemnou teplotou. Ve městě je možno se setkat i s vytápěnými chodníky.
Ještě nás čekají dvě zastávky u vodopádu Gullfoss a Geysirů, než se již za tmy ubytujeme v Bitra – Guesthouse. Nejprve tedy míříme ke gejzírům. Široká cesta nás přivádí až na velké parkoviště s budovou infocentra u Gejzírů a pokračujeme po pěkných dřevěných chodnících krajinou k nedalekým malým či větším „rybníčkům“, což jsou více či méně aktivní gejzíry. My míříme za dvěma nejznámějšími – dnes již téměř neaktivním Geysirem a aktivním Strokkurem. Snažíme se vyfotit co nejlepší výtrysk, ale protože se začíná smrákat, musíme pospíchat k vodopádu Gullfoss, přezdívaný také Zlatý vodopád, abychom ho vůbec viděli. Tak jak nás den přivítal krásnou modrou oblohou a na slunci bylo vcelku i teplo, okolo gejzírů už nám je trochu víc chladno a zimu a vítr pociťujeme nejvíc u vodopádu. Příroda okolo je bez sněhu, ale samotný vodopád je lemován sněhem a ledem. Pak se jedeme ubytovat. Jsou pro nás přichystané menší dvoulůžkové pokoje s koupelnou a WC na chodbě. V malé kuchyňce si postupně vaříme večeři a poté vybíháme ven, abychom zachytili polární záři. Máme štěstí a zahlédneme ji, ale bohužel se nám po celou dobu pobytu na Islandu nepodařilo zahlédnout ji silnou a výraznou. Ta, kterou zachycujeme nyní na mobily je na nich pěkná, ale běžným lidským okem až tolik výrazná není. Je čas jít spát a těšit se na další den.
Geysir je gejzír v oblasti prolomového riftu Haukadular, 80 kilometrů východně od Reykjavíku na jihozápadním Islandu. Právě od islandského názvu tohoto útvaru se odvozuje geologický termín gejzír (z islandského výrazu „geysa“, což znamená „proudit“).Velký gejzír je přitom také nejstarším známým zástupcem, jako aktivní byl popsán již v roce 1294. Okolní oblast v roce 1846 prozkoumal Robert Wilhelm Bunsen, který jako první vědecky vysvětlil příčiny tohoto úkazu. Aktivita gejzíru je nepravidelná a závislá na sopečné aktivitě celé oblasti. Zaznamenána byla jeho aktivita v roce 1630, kdy se probudil k činnosti po téměř 40 letech. Také v roce 1896 začal chrlit vodu a páru po dlouhých letech klidu. V letech 1910–1915 byla naopak jeho frekvence jen asi 30 minut. V roce 1915 činnost gejzíru ustala, ale následná zemětřesná aktivita v oblasti ho opět v roce 1935 probudila k životu. Po sérii zemětřesení, která zasáhla oblast v roce 2000, Geysir opět chrlil vodu.
Frekvence se od roku 2003 pohybovala v rozmezí 5 až 8 hodin. Vařící voda byla vyvrhována až do výšky kolem 80 metrů, v roce 1845 dosáhla až 170 m. Mezi 17. a 20. červnem 2000, během zemětřesení, dosahoval do výšky 122 m po dva dny a je považován za nejvyšší gejzír v činnosti, a to i dočasně. Od roku 2016 opět spí.
Strokkur leží jen několik metrů od známého Geysiru, ale na rozdíl od Geysiru, který je nepravidelný a může být po několik let nečinný, chrlí Strokkur pravidelně každých 5–10 minut vařící vodu do výšky více než 20 metrů. Poprvé vytryskl r. 1789.
Zlatý vodopád (islandsky Gullfoss) se nalézá v horní části řeky Hvítá. Voda stéká kaskádovitě dolů ve dvou fázích. V první fázi je spád 11 metrů vysoký a druhý spád 22 m, obě fáze ústí do 2,5 km dlouhého kaňonu. Kaňon byl vytvořen na konci doby ledové působením povodňových vln a každý rok je erozí prodloužen o 25 cm. Letní průtok činí 140 m3/s, v zimě se snižuje k 80 m3/s. Maxima dosahuje na jaře a je znám případ, kdy při povodních dosáhl až 2000 m3/s. Nad vodopády jsou nebezpečné peřeje. Patří mezi nejznámější vodopády Islandu a patří do chráněné oblasti. Spolu s národním parkem Þingvellir a tryskajícím termálním proudem Geysir tvoří tzv. „Zlatý kruh“ (anglicky Golden Circle) nebo také „Zlatý trojúhelník“ přírodních zajímavostí.
2. den - vodopády, pláž, kaňon
• Kerid Crater, Seljalandsfoss, Gljúfrafoss, Skógafoss, Dyrhólaey, Black Sand Beach – Reynisfjara, Fjaðrárgljúfur Canyon
Ráno vstáváme ještě skoro za tmy, abychom se nasnídali – máme zde zajištěnou snídani formou bufetu – a mohli co nejdříve pokračovat dál. Nejprve se nám tak brzká vstávání moc nepozdávají, ale když zjišťujeme, že jsme díky tomu všude na „atrakcích“ skoro sami, jsme Tomášovi a Viki vděční, že nás nenechávají vylehávat – od toho tu přeci nejsme. Míříme ke Kerid kráteru. Poprvé musíme platit vstupné. U upraveného vstupu stála malá budka s hlídačem/výběrčím. Vedoucí Tomáš za nás vstup zaplatil a my se již mohli jít procházet nejprve po vrchní hraně kráteru, který se dá obejít celý a poté sestupujeme po upraveném chodníku i dovnitř k vodě zbarvené různými odstíny modré.
Kerið Crater je nejsevernější ze čtyř sopečných kráterů, které se nacházejí podél 800 metrů dlouhé pukliny zvané řada Tjarnarhólar na jihu Islandu známé jako Západní vulkanická zóna, vzniklé při pohybu pevniny. Má vizuálně nejrozpoznatelnější kalderu, která je stále neporušená. Měří přibližně 55 m hluboko, 170 m na šířku a 270 m na šířku. Stěna kráteru se skládá z čediče, který vznikl po ochlazení lávy a strusky. Zdroje se liší v tom, kdy k explozi, která kráter vytvořila, došlo, a to od doby před 6 420 lety do doby před 9 000 lety. Zatímco většina kráteru má strmé stěny s malým množstvím vegetace, jedna stěna je mírněji svažující se a pokrytá hustým mechem. Jezero na dně kráteru je poměrně mělké (6–14 metrů, v závislosti na hladině podzemní vody); díky minerálům z půdy má voda akvamarínovou barvu. Pozemek, na kterém se kráter nachází vlastní soukromá společnost Arctic Adventures, která jej koupila v roce 2023. Společnost účtuje vstupné za prohlídku kráteru ve výši 600 islandských korun.
Nyní se napojujeme na okružní silnici Route 1, která vede okolo celého Islandu, občas z ní sjedeme, ale vždy se na ni opět vrátíme. Míříme za dalšími vodopády. Udivuje nás, jak příjemně se jede, k jednotlivým atrakcím se jen odbočí a po chvilce jste na úměrně velkém parkovišti, upraveném a většinou i s nějakou tou toaletou, na větších místech i nějakým občerstvením. Není tedy potřeba nikde nic hledat, nikde bloudit. Vodopády, ke kterým nyní jedeme ale vidíme už z dálky a o to víc se k nim těšíme. Parkujeme na parkovišti u Seljalandsfoss. Tady máme rozchod, abychom si mohli vodopád prohlédnout. Bohužel z bezpečnostních důvodů (led) jej nemůžeme obejít i za ním, což v letních měsících jde. Tady už je poněkud více turistů, tak je to občas boj o hezkou fotku. My ještě rychle spěcháme k méně navštěvovanému vodopádu Gljúfrafoss. I zde je ale fronta turistů a tak jen z dálky uděláme pár fotek a už zase míříme zpět k autu, abychom mohli pokračovat dál, ke třetímu vodopádu Skógafoss. Opět nám Tomáš s Viki dávají rozchod, abychom mohli v klidu vystoupat až k vrcholu vodopádu a pak se vrátit na černou menší pláž před samotným vodopádem. Někteří ze skupiny zkouší jít ještě kousek po proudu řeky (my ne) a zbytek se přesouvá pod vodopád. Zvláštností tohoto vodopádu je, že se zde často tvoří jedna i dvě duhy najednou. No a samozřejmě černý písek – pro nás velmi neobvyklý, velmi jemný a příjemný na omak.
Seljalandsfoss (česky Vodopád prodané země) je jedním z nejznámějších vodopádů na Islandu. Padá z bývalých útesů, které kdysi tvořily islandské pobřeží, do hloubky 60 metrů. Za vhodného počasí lze za vodopádem projít a pozorovat padání vody zevnitř krápající jeskyně. Voda ve vodopádu pochází z ledovce Eyjafjallajökull – toho slavného, co v roce 2010 zastavil letecký provoz v celé Evropě.
Gljúfrafoss („ten, kdo žije v kaňonu“) je malý vodopád severně od větších vodopádů Seljalandsfoss. Vodopády jsou částečně zakryty skalním útesem, ale turisté se mohou po stezce dostat do úzkého kaňonu, kde voda prudce padá do malého jezírka. Nedaleko se nachází také klikatá stezka a dřevěné schodiště, které umožňuje turistům vylézt zhruba do poloviny a prohlédnout si vodopády z jiné perspektivy.
Vodopád Skógafoss (česky Lesní vodopád) leží na řece Skóga na níž je vodopádů více. Padá z bývalých pobřežních útesů, které se dnes nacházejí asi 5 kilometrů od moře. Táhnou se stovky kilometrů a oddělují pobřeží od islandské vysočiny. Skógafoss je jedním z největších a také nejkrásnějších vodopádů na Islandu. Je 25 metrů široký a 60 metrů vysoký. Díky vodní tříšti, která vodopád obklopuje, lze za slunného počasí pozorovat jednoduchou či dvojitou duhu.
Další zastávkou je vyhlídka Dyrhólaey. Z ní je krásně vidět světoznámá pláž Reynisfjara, na kterou se také půjdeme podívat. Tady na vyhlídce nám dává Island pocítit sílu větru a deště. Mrholí a fouká, zima se vkrádá do bund a tak tu nepobydeme příliš dlouho a sedáme do aut a přejíždíme na parkoviště u Černé pláže. Tady je trošku větší zázemí i s restaurací a proto se domlouváme, že nejprve zajdeme na pláž a poté se ohřejeme a najíme v restauraci. Tato pláž je známá svými nebezpečnými vlnami a i my tuto zrádnost pociťujeme a občas máme problém utéct před nečekaně blížící se vlnkou, abychom nebyli mokří. I tady fouká, i tady trochu mrholí, ale není tu tak chladno jako nahoře na vyhlídce. I tak jsme rádi, že zapadneme do teplé restaurace. Ta je narvaná k prasknutí, ale podaří se nám najít společný stůl a každý si dáváme nějaké jídlo na zahřátí. Potom už zase pokračujeme dál ke známé soutěsce Fjadrárgljúfur. Od parkoviště se vydáváme pěšky k vyhlídce vzdálené asi 1,5km. Cesta byla z velké části zpevněná, ale v některých místech se změnila v blátivou a plnou kaluží, takže jsme museli jít místy po trávě vedle cesty. Asi 50m před vyhlídkou jsme potkali malý náklaďáček, který měl na korbě černou drť – lávový kámen, kterou chlapi sypali na rozbahněnou cestu a díky tomu vytvářeli opět zpevněnou cestu. Zpět jsme z vyhlídky přicházeli už skoro za tmy.
Dyrhólaey ( „Ostrov s dveřmi“), dříve námořníkům známý jako Cape Portland, je malý mys nacházející se na jižním pobřeží Islandu, nedaleko vesnice Vík. Dříve se jednalo o ostrov sopečného původu, sopka vybuchla asi před 100 tisíci lety během pleistocénu. Poloostrov má nadmořskou výšku 120 metrů a maják Dyrhólaey, postavený v roce 1927, se nachází na vrcholu útvaru s výhledem na moře. Obecně se tvrdí, že Dyrhólaey je nejjižnějším bodem Islandu, ve skutečnosti je nejjižnějším bodem pevninského Islandu Kötlutangi a Surtsey, součást souostroví Westmanovy ostrovy, je nejjižnějším bodem Islandu. Před poloostrovem se v moři tyčí obrovský černý lávový oblouk, který dal poloostrově jeho jméno. Přístup do Dyrhólaey je po strmé serpentině, která byla v roce 2022 přestavěna a vydlážděna. V létě lze na útesech Dyrhólaey najít mnoho papuchalků atlantských hnízdících. V říjnu 1993 pilot Arngrímur Jóhannsson a poslanec Árni Johnsen jako první proletěli letadlem obloukem Dyrhólaey. Provedli tři průlety.
Reynisfjara je oblíbená pláž s černým pískem na jihu Islandu poblíž města Vík. Je součástí globálního geoparku Katla, který je součástí UNESCO. Jeskyně Hálsanefshellir s čedičovými sloupy se nachází na východním konci pláže a na západě se nachází mys Dyrhólaey. Nacházejí se zde také mořské sopky Reynisdrangar Z pláže je viditelná sopka Eyjafjallajökull. Podmínky na pláži se velmi liší a mohou se rychle měnit. Pláž Reynisfjara přitahuje celoročně velké množství návštěvníků díky svému výraznému černému písku a dramatickým čedičovým mořským vlnám, ale je také místem nepředvídatelných vln, které se mohou bez varování vynořit daleko do vnitrozemí. Protože se mnoho turistů soustředí na fotografování a přehlíží výstražné značení, vedly tyto silné vlny od roku 2007 k nejméně dvanácti vážným záchranným akcím a šesti úmrtím. V reakci na přetrvávající riziko se začaly zavádět soubory intervencí. Pláž má varovný systém s bezpečnostními zónami závislými na stavu, který varuje návštěvníky před nebezpečnými podmínkami. Bezpečnostní opatření zahrnují umístění dobře viditelných, vícejazyčných výstražných značek s piktogramy či systém předpovídání vln v reálném čase propojený s výstražnými světly.
Fjaðrárgljúfur je soutěska islandské řeky Fjaðrá, která je přítokem řeky Skaftá. Nachází se na území obce Skaftárhreppur a patří ke Geoparku Katla. Dosahuje délky dvou kilometrů a maximální hloubky 100 metrů, má nadmořskou výšku 114 metrů. Soutěsku vymlela voda v palagonitových skalách na konci poslední doby ledové. Lokalita byla využita k natáčení seriálu Hra o trůny a videoklipů k písním „Jumpsuit“ od Twenty One Pilots a „I’ll Show You“ od Justina Biebera. Následoval rostoucí zájem turistů a za rok 2018 sem přišlo rekordních 300 000 návštěvníků. Islandské úřady se v obavách o poškození okolní vegetace rozhodly omezit přístup ke kaňonu na pět týdnů v roce.
Přejíždíme k ubytování Hunkubakkar Guesthouse, celí promrzlí, těšíc se na teplou sprchu. Jsme ubytovaní ve dvou dvojchatkách. Vybalujeme se a chystáme na tu sprchu, jenže ejhle, teče jen studená voda. Necháváme vodu trochu odtéct, ale voda je stále studená. Proto voláme vedoucímu Tomášovi, že je problém. Po půlhodinovém řešení jsme zjistili, že chatky mají společný výměník na teplou vodu a tak se stalo, že promrzlí Roman s Hankou bydlící vedle nás, vyčerpali celou teplou vodu. My to brali s úsměvem, ale oni se nám po zbytek pobytu omlouvali a my je občas pozlobili rýpavou poznámkou. Tím se ještě víc uvolnila atmosféra a my se stali většími přáteli. Protože ale venku prší, dnešní noc vzdáváme hledání a pozorování polární záře.
3. den - ledovec, ledovcová jezera, termální bazénky
• Ledovec, Fjallsárlón, Jökulsárlón, Diamond Beach, Hoffell Hot Tubs
Dnes jsme měli jet navštívit ledovou jeskyni. Bohužel byla navštěvována i v létě, kdy to není kvůli možnosti zhroucení doporučené, a ona se opravdu částečně zhroutila a proto do ní byl zakázán vstup. A tak musel Tomáš s Viki vymyslet náhradní program. Nabídli nám možnost „procházky“ po ledovci. Trochu jsme váhali, ale na internetu jsme viděli fotky nenáročné rovinaté trasy a tak jsme se všichni hecli, že tedy ano. Takže jsme se ráno nasnídali – bohatý bufet – a vyrazili do Atlantsflug I flightseeing I Skaftafell Base, kde na nás již čekal náš průvodce. On sám česky neuměl, ale má českou manželku, i tak jsme ale komunikovali v angličtině. Hned na začátku nás trošku zarazilo, že každého z nás vybavil helmou, cepínem, mačkami, ale i sedákem. Brali jsme to jen jako bezpečnostní vybavení, které – obzvlášť mačky, cepíny a sedák – vůbec nepoužijeme, vždyť půjdeme jen pár metrů po rovině. Nasedli jsme do jeho terénního auta a po cestě, která vůbec cestu nepřipomínala, jsme předrncali a přeskákali na něco jako parkoviště u ledovce. Zatím jsme tu byli sami, ale později sem dojel dokonce i terénní autobus, čemuž jsme ani nechtěli věřit. My tedy vystoupili a popošli pár metrů do černé „skále“. Tam nás průvodce seznámil s bezpečnostními pokyny, pomohl nám nasadit mačky – pro všechny z nás úplně nová zkušenost, vysvětlil jak v nich chodit a řekl nám, že černá skála není skála, ale už ledovec, na kterém je tenká vrstva lávového prachu.
Tam nás průvodce seznámil s bezpečnostními pokyny, pomohl nám nasadit mačky – pro všechny z nás úplně nová zkušenost, vysvětlil jak v nich chodit a řekl nám, že černá skála není skála, ale už ledovec, na kterém je tenká vrstva lávového prachu. Také nám povídal o historii ledovce. Pak nám oznámil, že jsme si zaplatili soukromou túru, která bude trvat asi 5 hodin, během kterých se projdeme těch pár desítek rovných metrů, kam chodí masově ostatní turisté, ale na rozdíl od nich, my budeme pokračovat dál po ledovci, ne sice až úplně na vrchol, ale dostaneme se až pod tu nejstrmější část (tam už bychom potřebovali opravdu horolezecké vybavení a zkušenosti). To nás poněkud vyděsilo, ale v očekávání jsme vyrazili. Během těch rovných metrů jsme se sžili s mačkami a hezky jak husičky v řadě za sebou pokračovali za průvodcem. V jednu chvíli jsme se ohlédli zpět do údolí a zahlédli jsme právě skupinu turistů z autobusu, jak stoupají za námi. Ti se však skutečně zastavili na konci rovinky a po chvilce se zase začali vracet zpět. Byli jsme tak rádi, že máme zatím ledovec sami pro sebe a měli jsme po celou dobu.
Pak jsme začali víc stoupat. Tady šel vždy průvodce trochu napřed, aby prohlédl vhodnou trasu, případně cepínem vytesal do ledu schody a pak se pro nás vrátil. V jednu chvíli se spustil déšť, ale než jsme si stihli nandat pláštěnky, bylo po dešti. Taky jsme začali používat cepíny, spíš jako drobnou oporu při stoupání, ale byli jsme rádi, že ho máme. Po hodině a půl chůze jsme byli už skoro u úpatí prudkého stoupání. Průvodce nás tu nechal a delší čas než obvykle pobíhal – ano pobíhal a přeskakoval díry – po ledovci a cosi hledal. Najednou před jednou propastí nahoře začal zatloukat kolík a přivazovat lano. Pak nás vyzval ke slanění dolů. Všichni jsme se zhrozili, nikdo z nás nikdy takto neslaňoval a příliš jsme nevěřili svým schopnostem. Po půl hodině jsme to ale postupně zvládli všichni a ocitli jsme se před krásným ledovým tunelem, kterým jsme pak postupně všichni prošli a udělali si tam nádherné fotky. Poté jsme se začali vracet zpět, plní adrenalinu, že jsme to zvládli. Cesta zpět vedla trochu jinou trasou, protože to co bylo bezpečné cestou tam, teď už nebylo a naopak. Průvodce nám řekl, že tohle je naprosto normální, že se to velmi často mění a proto tam mohou chodit jen opravdu zkušení průvodci. Na konci túry jsme se v mačkách pohybovali jako profesionálové. Tohle, si myslím, byl ten nejsilnější zážitek!!!!
Fjallsárlón je ledovcové jezero na jižním konci islandského ledovce Vatnajökull. Fjallsjökull, který je součástí většího ledovce, sahá až k vodě jezera a po jeho hladině unášejí některé ledovce. Ledovec, který se odděluje od laguny, je součástí národního parku Vatnajökull.
Jökulsárlón je velké ledovcové jezero v jižní části národního parku Vatnajökull na Islandu. Nachází se na čele ledovce Breiðamerkurjökull a po jeho ústupu na konci 19. století se vyvinulo v jezero. Od té doby se jezero v důsledku tání ledovců rozrůstalo různou rychlostí. Ledovcová fronta je nyní asi 8 km od okraje oceánu a jezero se rozkládá na ploše asi 25 km². V roce 2009 bylo s hloubkou přes 284 m označeno za nejhlubší jezero na Islandu. Protože ústup ledovců rozšiřoval jeho hranice, velikost jezera se od 70. let 20. století čtyřnásobně zvětšila, ledovec ustupuje každý rok asi o 200 m. Ledovce, které se odlomí od okraje ledovce Breiðamerkurjökul jsou vysoké asi 30m, pohybují se směrem k ústí řeky a usazují se na dně. Pohyb ledovců se mění v závislosti na přílivových proudech a je ovlivňován větrem. Začnou se však vznášet když jsou dostatečně malé na to, aby je odnesl k moři. Tyto ledovce se vyskytují ve dvou odstínech: mléčně bílé a jasně modré, což závisí na vzduchu zachyceném v ledu a je výsledkem souhry světla a ledových krystalků. Ledovec Breiðamerkurjökul je zodpovědný za vznik rozsáhlé vymývací roviny zvané Breiðamerkursandur. Má šířku přibližně 25 km a v letních měsících slouží jako stanoviště ptáků. Tato vymývací rovina se neustále mění. Pobřeží ledovcové laguny se dříve posouvalo, ale nyní ustupuje, protože ubývá ledovcových řek, které ukládají materiál. S táním ledovců se však země zvedá přibližně o 2–4 cm ročně, čímž se ustupující pobřeží do jisté míry vyrovnává. Jezero je plné ryb, které sem připlouvají z moře s přílivem. V zimě se u ústí jezera shromažďují ve velkém počtu tuleni, aby lovili ryby. Během letní sezóny na březích jezera hnízdí chaluhy podobné rackům. Tyto chaluhy, tlusté a tmavé barvy s bílými špičkami křídel, jsou považovány za agresivní „piráty moří“, kteří obtěžují, zabíjejí a jedí také jiné ptáky, jako jsou papuchalci.
Po návratu do půjčovny nasedáme do našich aut a pokračujeme dál. Další zastávkou je ledovcové jezero Fjallsárión. Tohle jezero je turisticky méně známé a proto tu není mnoho turistů. Jezero nás přivítalo mlhou, takže jsme zpočátku mnoho neviděli, čím déle jsme tu ale byli, tím víc mlha stoupala a nám se začaly zjevovat modré ledové kry na jezeře. Přesto nám i dnes Island ukazuje spíše tu méně vlídnou stránku počasí. Nyní již míříme ke známému jezeru Jokulsárlón. Tady už je turistů o poznání více, větší parkoviště, větší zázemí. Vedoucí Tomáš zde zkouší natáčet z dronu, my ostatní se kocháme plujícími krami, které na hladině tak trochu tančí a pak zahlédneme tuleně. Další místo, odkud se nám nechce, ale musíme. Přejíždíme silnici z jednoho parkoviště na druhé a jsme u známé Diamantové pláže. Opravdu nelžou, menší kry tu na černém písku vypadají jako diamanty, je tu méně lidí a tak se nám daří si udělat pěkné fotky bez lidí. Poslední zastávkou jsou Hott tubes – termální bazénky. Takových bazénků je po Islandu spousta, jen si vybrat. Tomáš s Viki vybrali právě tyto, protože jsou blízko našeho ubytování. Od rána s touto návštěvou počítáme a tak máme plavky a ručníky připravené v batůžcích zvlášť. K bazénům přijíždíme už za tmy, je tu maringotka, kde platíme vstupné a poté jdeme do další vyhřívané maringotky – zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy – kde se převlékáme, necháváme si tam oblečení a snažíme se co nejrychleji dostat do teplých bazénků. Je jich tu celkem 5, kulaté, o průměru cca 3 metry, do jednoho se vejdeme všichni, ale jsme tam trošku namačkaní. V dalších bazéncích jsou i další turisté, Slováci a tak si s nimi chvilku povídáme. Po asi 2 hodinách vylézáme, převlékáme a odjíždíme se ubytovat do Hotel Jökull. Protože nám všem vyhládlo, sedáme do aut a jedeme do městečka Hofn, kde si v restauraci Pakkhús Restaurant dáváme pořádně do nosu, odvážnější ochutnávají skvěle připravené jehněčí. S plnými žaludky zalézáme do postelí a víme, že nás zítra čeká nejdelší přejezd – z jihu na sever Islandu.
Izolovaný miniledovec na „Diamond Beach“
V blízkosti mostu přes ledovcovou řeku, který se klene nad Jökulsárlónem, byla vybudována kazetová hráz, která měla za úkol vytvořit řadu ochranných kamenných balvanů, jež by zabránily erozi základů mostních pilířů a zároveň odklonila ledovce od nárazů do pilířů, a tím zabránila dalšímu poškození konstrukce. Diamond Beach se ve skutečnosti jmenuje Eystri-Fellsfjara.
Nedaleko okouzlujícího městečka Höfn, v bezprostřední blízkosti penzionu Glacier House, si můžete během dne užívat termální bazény. V současné době je zde již zřízena „recepce“ a koupání stojí 2000 ISK na osobu. Pět vířivek obklopených skalami s výhledem na hory a ledovec. Mnoho horkých pramenů na Islandu bylo upraveno tak, aby se v nich dalo koupat. To zahrnuje budování kamenných bazénků, vířivek nebo jiných zařízení, která umožňují relaxaci v teplé vodě. Koupání v horkých pramenech je jednou z nejoblíbenějších aktivit na Islandu. Lidé si užívají relaxaci v teplé vodě, obdivují krásnou islandskou přírodu a někdy i pozorují polární záři nebo velryby.
4. den - Vikingové, majáky, kaňon
• Vikingská vesnice, Stokksnes, Hvalnes Lighthouse, Nykurhylsfoss, Folaldafoss, Studlafoss, Stuðlagil, Záře 2
Ráno nás nepřivítalo vůbec vlídně. Po další bufetové snídani – ubytování je o poznání větší než jsme měli doteď a tak i jídelna a nabídka jídla je větší – se balíme a vyrážíme. Mýříme k majáku Stokksnes. Za pěkného počasí jsou od něj vidět krásně se odrážející nedaleké hory Vestrahorn ve vodě. My však krásné počasí nemáme. Na parkovišti u kempu Vestrahorn si kupujeme vstupné do vikingské vesnice, to nás opravňuje vjet auty na silnici k parkovišti nedaleko majáku. Nejprve parkujeme u odbočky k Vikingské vesnici a pěšky pak pokračujeme k ní. Je vidět, že domky postupně chátrají a mnoho péče se jim nedostává. Co nás překvapilo, byla kostra velryby, na které byly ještě kousky masa. Po prohlídce se vracíme k autům a přejíždíme dalších pár metrů na parkoviště u majáku. Odtud se musí jít ještě kus pěšky a my zvažujeme, zda půjdeme, protože jednak nás ještě jeden maják čeká a druhak díky mlze a mrholení nejsou hory příliš vidět a žádnou extra hezkou fotku neuděláme. Navíc si tím ušetříme čas, který můžeme strávit někde jinde. Proto chůzi až k majáku vzdáváme, děláme si pár fotek u ikonických vulkanických černých dun porostlých trávou. Na fotkách bývá tráva zelená, ale v tomto období má odstíny podzimní a tedy do žluto-hněda.
Stokksnes je mys na jihovýchodním pobřeží Islandu, nedaleko Hofnu a Hornafjörduru. Radarová stanice H-3 Stokksnes se nachází na špičce mysu. Islandský systém protivzdušné obrany využívá stanici k monitorování vzdušného prostoru Islandu.
Viking Village je replika vikingské osady ukrytá pod horou Vestrahorn. Původně byla postavena pro filmový projekt, který nebyl nikdy dokončen. Od té doby byla použita v několika produkcích, včetně seriálu Netflixu Zaklínač: Původ krve. Ačkoli je vesnice fiktivního původu, odráží to, jak mohly vypadat stavby z vikingské éry podél jižního pobřeží Islandu v prvních stoletích osídlení. Její omšelé dřevěné budovy, haly s travnatými střechami, válečnou lodí, žalářem a dramatické pobřežní prostředí z ní činí lákavou zastávku pro návštěvníky, kteří se zajímají o historii a krajinu. Dřevěné stavby ve vesnici vycházejí z tradičních islandských domů zvaných travní domy. Střechy jsou vyrobeny z tlustých vrstev trávy, které poskytují izolaci před drsným podnebím. Mezi další prvky patří zárubně se složitými vikingskými vzory a žalář usazený na úpatí postaveného balvanu. Návštěvníci najdou vesnici na místní rodinné farmě, ale vstupné je nutné nejprve zaplatit v nedaleké rodinné kavárně Viking Cafe nebo v samoobslužném kiosku. Z kavárny do vesnice je to 10 minut chůze. Vstupné do vikingské vesnice je přibližně 7 USD. To vám umožní přístup do areálu vesnice a na blízké pláže s černým pískem.
Sedáme do aut a pokračujeme k Hvalnes Lighthouse – oranžovému majáku. K němu je přístup volný, navíc zde nejsou žádní turisté. To co tu ovšem je, kromě mlhy a mrholení, je vítr. Vlezlý, chladný, nepříjemný vítr. Statečně kráčíme k majáku, snažíme se schovat v jeho závětří a udělat zase pár fotek. Je čas popojet dál. Krátce se zastavujeme na několika výhledech a pak sjíždíme z okružní silnice 1, abychom si zkrátili cestu k rokli Stuðlagil. Po cestě se mlha zvedla, přestalo pršet, několikrát jsme zahlédli i duhu a vykouklo slunce – krásné počasí jako první den, jen my byli v autech. Než dojedeme do města zastavujeme se u vodopádu Nykurhylsfoss. Další z vodopádů s malým parkovištěm hned u silnice a chodníkem až k vyhlídce a bez lidí. Tím dalším vodopádem, u kterého zastavujeme je Folaldafoss. Až k němu nejdeme, i z parkoviště je krásně vidět a takto na dálku ještě víc vynikne. Dojíždíme do města Egilsstaðir (největší město na východě Islandu), abychom se zastavili na pozdní oběd v Salt Café & Bistro. Usedáme ke stolům, přichází servírka a, pro nás překvapivě, promluví slovensky. Prohodíme pár vět, ale to už se nám nese objednané jídlo a my se do něj pouštíme. Během jídla se dohodneme, že ve městě ještě nakoupíme nějaké potraviny na večeři a pak už zase jedeme dál. Napojujeme se opět na Silnici 1 a pokračujeme ke kaňonu Studlagil.
Maják Hvalnes je navigační pomůckou a pobřežním orientačním bodem jihovýchodního Islandu. Nachází se na poloostrově Hvalnes u úchvatné hory Eystrahorn. Je pozoruhodný svou výraznou oranžovou barvou, která vyniká v okolní přírodní krajině. Má důležitou funkci při navádění lodí blízko pobřeží, což odráží závazek Islandu k zajištění námořní bezpečnosti. Vzhledem k závislosti ostrovního státu na rybářském průmyslu hrají majáky jako Hvalnesviti klíčovou roli v podpoře námořní plavby a bezpečnosti dnes. Hlavní účel majáku Hvalnes se od jeho založení v roce 1954 nezměnil. Jeho silné světlo bylo původně poháněno plynem, ale dnes je eklektické. Věž se tyčí do výšky 11,5 metrů, což je podstatně méně než u většiny majáků v zemi. Dnes maják stále funguje se dvěma bílými záblesky vyzařovanými každých 20 sekund pomocí kovové ohniskové věže vedle něj.
Nykurhylsfoss (známý spíš jako Fossárfoss) padá zhruba 15 metrů do úzkého kaňonu a vytvořený jím povrch tvoří víry a peřeje před tím, než se voda uklidní v tzv. Nykurhylur bazénu, který je asi 9 metrů hluboký. Údolím Fossárdalur protéká řeka Fossá více než 20 km a během tohoto úseku ji zdobí až 30 vodopádů, z nichž Nykurhylsfoss je poslední před mořem. „Nykurhylsfoss“? Název pochází z místní pověsti o nykur, mytologické vodní bytosti. Ta se údajně v bazénu pod vodopádem ukrývala a lákala mladé dívky (či děti) na svá záda, jen aby je pak utopila. Podle legendy ho nakonec dokázali zahnat až po křtu dítěte – do řeky se vlila svěcená voda, která nykura vypudila.
Folaldafoss měří zhruba 20 metrů, spadá z říčky Folaldadalsá, která se vine údolím Folaldadalur („údolí hříbat“ – název je odvozen od islandského slova folald = hříbě). Padá do krásného amfiteátru čedičových stěn a vytváří klidné jezírko, kolem kterého se často pasou ovce. Místo je fotogenické hlavně za zataženého počasí, kdy vynikne kontrast čediče a zelené trávy. Podle pověsti se v tomto údolí pásla divoká hříbata, která byla považována za dar od huldufólk (skrytého lidu). Místní prý věřili, že kdo se k těmto hříbatům choval s úctou, měl požehnání v chovu koní.
Ke kaňonu se dá dostat z obou stran. My si vybíráme nejprve tu západnější. Cesta nás dovedla až na velké parkoviště a odtud pěšky klesáme po železném schodišti nějakých 70 metrů k hraně kaňonu. Tady můžeme využít 3 vyhlídky a připravit se na výšlap zase zpět k autu. Po společné dohodě sedáme do aut a přejíždíme ještě na jižní stranu řeky, abychom z tamního parkoviště šli asi 2km k tomuto kaňonu z druhé strany. Míjíme vodopád Studlafoss a po pěšině míříme k vyhlídce. To už se ale začíná pomalu stmívat. Cesta tu je kamenitá a protože zase začalo pršet, tvoří se kaluže, občas bahno. Musíme si dávat pozor, abychom na nějakém tom kameni neuklouzli. Na vyhlídku dorážíme se soumrakem a k autu už se vracíme za tmy. Čeká nás ještě téměř dvouhodinová jízda na ubytování Skútustaðir farmers guesthouse. Stačíme si jen dát věci na pokoje a už vybíháme ven, abychom zahlédli polární záři. Po pár dnech ošklivého počasí zase jedna příležitost. Pak si všichni postupně v menší kuchyni vaříme večeře a ve společných sprchách ohříváme prokřehlá těla. Mají tu i společenskou místnost a proto toho využíváme ke společnému povídání. Povídání ukončuje až žádost jiných turistů o klid a my se ani nezlobíme.
Kaňon Stuðlagil je čedičový sloupový kaňon z šestiúhelníkových čedičových sloupů, které vznikly pomalým ochlazováním a smršťováním silných lávových proudů během sopečné činnosti. Sytě tyrkysová barva řeky protékající kaňonem je způsobena jemným ledovcovým bahnem suspendovaným ve vodě. Toto zbarvení je nejvýraznější v létě, kdy je řeka napájena čistší vodou z nádrží proti proudu. Kaňon získal mezinárodní pozornost poté, co byl průtok řeky Jökulsá á Dal (Jökla) snížen v důsledku projektu vodní elektrárny Kárahnjúkar. Ačkoli byl kaňon fyzicky odhalen mezi lety 2006 a 2009, zůstal do značné míry neznámý až do jeho popularizace islandským fotografem a cestopisným spisovatelem v roce 2016. Lokalitu pojmenoval „Stuðlagil“ (z stuðlar , což znamená čedičové sloupy), zmapoval ji na Google Maps a před zveřejněním získal povolení od místních vlastníků půdy. Před projektem vodní elektrárny byla Jökulsá á Dal nejdelší a jednou z nejsedimentovanějších ledovcových řek Islandu. S výstavbou přehrady Kárahnjúkar (dokončené v roce 2009) byla voda z řeky odkloněna k pohonu hliníkárny, čímž se průtok v kaňonu snížil z přibližně 205 m³/s na zhruba 95 m³/s. V důsledku toho byly odhaleny velké části dříve zatopeného Stuðlagilu a řeka změnila barvu z bahnitě hnědé na jasnější tyrkysový odstín. Projekt Kárahnjúkar zůstává kontroverzní kvůli zaplavování horské divočiny a vodopádů, jako je Töfrafoss. Neúmyslné odhalení Stuðlagilu však přineslo ekonomické oživení odlehlému regionu Jökuldalur a vytvořilo pracovní místa a služby související s cestovním ruchem. Místní farmáři se podílejí na údržbě lokality a službách pro návštěvníky.
Vodopád Studlafoss, je velkolepý vodopád obklopený čedičovými skalními sloupy. Šestiúhelníkové čedičové sloupy, které tvoří tuto památku, jsou jejím nejvýraznějším prvkem a daly vodopádu jeho jméno. Jeho tyčící se kameny ztělesňují geologii, kterou je Island proslulý. Čedič v kaňonu vytváří jedinečné tvary terénu a vodopád je jen začátkem působivé krajiny, která ho obklopuje. Tento magický vodopád vznikl přirozenou cestou ztuhlé lávy z blízké sopečné činnosti. Spodní sloupy vodopádu jsou kratší a naskládané před sebe. Jsou pokryty zelenou vegetací, která dále zvýrazňuje barvy vodopádu.
5. den - sirné pole, vodopády, koupání v termálech
• Mývatn, Hverir, Dettifoss, Selfoss, Goðafoss Waterfall
Ráno vstáváme ještě téměř za tmy a protože máme snídani v jiné budově než bydlíme, všichni se balíme, nakládáme věci do aut a přejíždíme k recepci na snídani. To co nás při vyjití ven uvítalo byly dvě věci – jednak se na nás přišli podívat dva domorodí psi, velcí bílí a děěěsně mazliví. Nechají se drbat od každého koho potkají. Druhou překvapivou věcí byl sníh, vše je pocukrováno tenkou vrstvou sněhu. Naše auta sice mají pneumatiky s hlubším dezénem, ale i tak jsou řidiči trošku nervózní. Zatím se tedy jdeme nasnídat a poté ještě tankujeme nedaleko ubytování. Dnešní den bude ve znamení sněhu a ledu, ale také relaxace v termálním bazénu. To, co jsme včera za tmy neviděli bylo naše okolí před ubytováním, nacházíme se u jezera Mývatn, hned naproti Skútustaðagígar. Protože ale máme nabitý den, uděláme jen pár fotek ze silnice a pokračujeme do geotermální oblasti Hverir. Takto brzo jsme tu opět jediní a opět se procházíme kolem bublajících bahených či čoudících jam. Ačkoli je okolo poprašek sněhu, půda okolo těchto míst není zmrzlá, ba naopak poněkud bahnitá a čím víc se nám bahno lepí na boty, tím těžší je každý krok. Vzhledem k silnému sirnému pachu se tu ale příliš nezdržujeme.
Skútustaðagígar vznikly jako následek výbuchů plynů zpod lávy tekoucí po mokřadech – byly to tedy takové lávové sopky. Některé krátery jsou přístupné po souši a můžete se po nich projít, jiné již tvoří ptactvem hojně obývané ostrovy.
Geotermální oblast Hverir leží nedaleko jezera Mývatn, v blízkosti horského hřebene Námafjall (482 m, „Důlní hora) – aktivní sopky, patřící do vulkanického systému Krafla. Nachází se zde množství fumarol, solfatar a bahenních bazénků s bahenními sopkami, snadno dostupná jízdou autem, jelikož se nachází jen několik desítek metrů od okružní silnice č. 1. V relativně mělkých oblastech zemské kůry (okolo 1000 metrů) zde dosahuje teplota až 200 °C, což má za následek snadný kontakt podzemní vody s teplými horninami. Voda se tak přemění na páru, která stoupá vzhůru. V místě výstupu pak vznikají kolem těchto míst ložiska síry ve formě různých kuželů. Dříve zde byla síra těžena pro výrobu střelného prachu. Díky kyselosti a horku tu nerostou skoro žádné rostliny. Celé místo působí jako „marsovská“ krajina… Památka je volně přístupná a poblíž ní se nachází parkoviště pro automobily.
Po očištění obuvi opět sedáme do aut a přejíždíme na parkoviště u vodopádu Dettifoss. Z parkoviště pak jdeme pěšky asi 500m nejprve na vyhlídku na vodopád Dettifoss a pak k vodopádu Selfoss. Cesta k oběma je ale náročná, kamenité chodníky jsou pokryté sněhem a ledem, na mnoha místech to dost klouže a my máme co dělat, abychom neskončili na zemi. Navíc nám opět nepřeje počasí, je zataženo, občas mrholí a po okolí se táhne sem tam mlha. Nejvíc mlhavo je ale u vodopádu Dettifoss, díky čemuž není moc vidět a navíc tady vítr rozfoukává vodní tříšť, která nás nepříjemně lechtá na tvářích. Jsme vděční za pláštěnky nebo nepromokavé bundy i kalhoty, čepice a rukavice. I přes nepřízeň počasí je tu spousta turistů. Na cestě od jednoho vodopádu ke druhému potkáváme dvě děvčata s lopatou a kýblem černé lávové drti jak ji rozhazují po zledovatělé cestě. Tím se cesta stává schůdnější a my jsme za to vděční. Přecházíme k vodopádu Selfoss, ale protože jsme opravdu prokřehlí, až k němu nejdeme, i tak máme ale pěkné fotky.
Dettifoss je vodopád, jenž se nachází v oblasti Mývatn na severu Islandu na řece Jökulsá á Fjöllum, která je ledovcového původu. Je pokládán za jeden z nejmohutnějších vodopádů v Evropě. Vodopád je široký 100 metrů s převýšením 44 m. V islandském folkloru se často říká, že obrovské řeky a vodopády vznikly poté, co tudy utíkali trollové se svými kořistmi. Podle jedné verze se Jökulsá á Fjöllum zrodila, když troll upustil obrovský měch s vodou – a ta se rozlila v dnešní řeku. K vodopádům a řekám se vážou pověsti o nykurech, podivných tvorech ve tvaru koní, kteří lákají lidi k vodě, aby je stáhli pod hladinu. Říkalo se, že u Dettifossu se takové bytosti objevují častěji, protože síla vodopádu je jejich „bránou“. Někteří Islanďané věřili, že hukot Dettifossu je „hlas samotných bohů“ nebo dokonce Óðinna, když varuje před nebezpečím.
Selfoss leží jen asi 1 km proti proudu od Dettifossu. Není tak vysoký (asi 11 metrů), ale je hodně široký – kolem 100 metrů. Voda tu padá přes čedičové útesy v desítkách menších proudů, takže vodopád působí elegantněji než mohutný Dettifoss. Selfoss bývá popisován jako „jemnější, ale krásnější“. Spousta návštěvníků má raději jeho fotogeničnost než surovou sílu Dettifossu.
Další zastávkou má být kráter Krafla, ale kousek za elektrárnou Krafla zjišťujeme, že je další úsek cesty kvůli počasí uzavřen a my se ke kráteru nedostaneme. A tak se obracíme a míříme do termálů Mývatn. Už se do té teplé vody fakt těšíme. Tyhle termály nejsou tak známé jako Modrá laguna a také nejsou tak navštěvované. Jedním z důvodů je jejich vzdálenost od nejnavštěvovanějšího jihu Islandu. Jsou tu ale připravení na velký počet návštěvníků, počínaje obrovským parkovištěm, recepcí, obchody i restaurací. Šatny jsou rozděleny na pánské a dámské, jsou v nich fény a ve sprchách jsou šampony, kondicionéry i sprchové gely. Sprchy jsou jak otevřené, tak i 3 oddělené zástěnami pro větší soukromí. U vchodu k venkovním bazénům je k dispozici džbán s vodou a citronem a plastové kelímky a tak je možné se dojít kdykoli napít. Venku je fakt zima, ale voda je krásně teplá. Jen je taková trochu „mazlavá“ a nedoporučuje se mít na sobě stříbrné a mosazné šperky, aby se nepoškodily. Bazény jsou tu 4 s různou teplotou vody. Nachází se tu i sauna s velkým oknem, ze kterého je nádherný výhled na krajinu. Právě tu probíhá stavba rozšíření celého areálu a podle vizualizací by se měl areál o dost zvětšit a inovovat. Když jsme dost vykoupaní sedáme opět do aut a míříme ještě k jednomu vodopádu.
Přírodní lázně Myvatn byly otevřené 30. června 2004. Vkusně navržený komplex, čerpající ze staleté tradice, nabízí koupajícím se zcela přírodní zážitek, který začíná relaxační koupelí v oblacích páry stoupající z trhliny hluboko v zemském povrchu a končí luxusním plaváním v bazénu s geotermální vodou čerpanou z hloubky až 2 500 metrů. Voda pro lagunu je přiváděna přímo z vrtu Národní energetické společnosti v Bjarnarflagu. Voda má teplotu přibližně 130 °C, když se dostává do obrovské nádrže vedle laguny a vytváří tak impozantní umělý horký pramen. Laguna a nádrž dohromady obsahují přibližně 3,5 milionu litrů vody o teplotě 36–40 °C. Samotná laguna je uměle vytvořená stavba, její dno je pokryto pískem a štěrkem. Parní lázně – Pára stoupá přímo podlahou a je zcela řízena počasím. Teplota se obvykle pohybuje kolem 45 °C a vlhkost se blíží 100 %. Velká panoramatická okna zajišťují, že si každý může vychutnat krásný výhled na jezero Mývatn a okolí a zároveň vdechovat páru z nitra matky přírody. Šatny pojmou najednou až 400 hostů.
Vodopád Goðafoss padá z výšky 12 metrů na šířku 30 metrů. Kolem vodopádu vede 1,8 míle dlouhá turistická stezka. Původ názvu vodopádu není zcela jasný. V moderní islandštině lze název číst buď jako „vodopád bohů ( goð )“, nebo „vodopád náčelníka ( goði )“. Lingvista a odborník na místní názvy naznačuje, že název je odvozen od dvou útesů u vodopádů, které připomínají pohanské modly. V letech 1879–1882 byl v Dánsku publikován mýtus, podle kterého byl vodopád pojmenován, když zákonodárce Þorgeir Ljósvetningagoði v roce 999 nebo 1000 ustanovil křesťanství oficiálním náboženstvím Islandu. Po návratu domů z Alþingi Þorgeir údajně hodil do vodopádu své sochy severských bohů. Legenda se zdá být výmyslem z devatenáctého století. Nicméně okno v Akureyrarkirkja , hlavním kostele v Akureyri , tento příběh ilustruje.
K vodopádu Godafoss přijíždíme za světla, ale od něj odjíždíme již za tmy. I k tomuto vodopádu se dá jít z obou stran. Parkujeme tedy na přilehlém parkovišti a pěšky jdeme nejprve na levou stranu, poté se vrátíme k autu a jdeme podél pravého břehu. Z obou stran je výhled na vodopád kouzelný. Při návratu k autu už jdeme skoro po tmě. Teď už jen krátká zastávka ve městě Akureyri – čtvrté největší město na Islandu, od severního polárního kruhu je vzdálen pouze 98 km – kde se zastavujeme na nákupy a už míříme na ubytování Bakkaflöt Guesthouse. Na tomto ubytování máme možnost využít i vířivky, ale byli jsme tak unavení, že kromě Tomáše (ne vedoucího) toho nikdo nevyužil.
6. den - termální jezírko, kostel, čedičový val, národní park, hlavní město
• Fosslaug, Reykir, Church in Víðimýri, Hvitserkur, Þingvellir, Reykjavík
V původním plánu byl odlet až zítra navečer. Bohužel letecká společnost pár týdnů před odletem změnila odlety a tak nám byl pobyt zkrácen o skoro celý den, neboť nyní jsme měli odlet už ve 4 hodiny ráno. To znamenalo, že už v Čechám musel být upraven plán posledních 2 dní a museli jsme vynechat západní výběžek s ikonickou horou Kirkjufell. Muselo být upravené i ubytování a památky posledního dne. Rozhodli jsme se tedy, že navštívíme národní park Pingvellir, který původně nebyl v plánu a večer zakončíme v Reykjavíku společnou večeří.
Den ale začínáme jinak, ještě před snídaní totiž vyrážíme ke geotermálnímu jezírku. Podle mapy máme zaparkovat na Reykjafoss car park a pak dojít k Fosslaug. Až na zmíněné parkoviště se však, kvůli zavřené ohradě, nedostaneme, takže parkujeme u přilehlých budov. Odtud to má být už jen kousek, řekla vedoucí Viki. Ne všichni členové výpravy ale mají chuť a odvahu se koupat a tak ti, co se koupat chtějí mají už na sobě plavky a sebou ručníky. Tomáš (ne vedoucí) si jako jediný vzal žabky – přeci se nebude přezouvat, ten kousek v žabkách dojde. Že to nebyl nejšťastnější nápad zjišťuje po 10 minutách chůze po jen vyšlapané, rozmoklé pěšině v pastvině a informaci od Viki, že to ještě kus bude. Po dalších 10 minutách konečně přicházíme k řece, poslední překážkou je sejít-seběhnout-sklouzat kopeček až k přírodnímu jezírku. Ani tady není žádná cesta a je tu jen tráva a uklouzané bahno. U samotného jezírka není nic, kam by se daly odložit svlečené věci a bohužel je bahno naprosto všude. A proto se z těch, co se koupat nechtějí, stávají věšáky, držíc veškeré oblečení těch, co se ohřívají v bazénu. Vstup ani výstup do bazénu také není nijak upravený a tak je potřeba dávat velký pozor, aby si člověk neublížil. Ale je to tu nádherné a jsme tu sami, kousek za námi slyšíme vodopád Reykjafoss. Cesta zpět se nám zdá delší než cesta tam, potkáváme ohradu s koňmi (cestou tam tam žádní koně nebyli), kteří jak sochy v určitém systému zákrytu nehybně stojí ve větru. Vůbec si nás nevšímají. Sedáme opět do aut a vracíme se zpět na snídani. Po snídani se neplánovaně zastavujeme v Reykir, což je farma s kostelem, které jsme zahlédli na kopci, když jsme jeli okolo. Kromě kostela z roku 1896, tu jsou i zajímavé malé domky, tzv. Turf houses, do kterých se sice nedá jít, ale i zvenčí obdivujeme vynalézavost islandských předků. Další zastávkou je již plánovaný kostel ve Víðimýri. Opět parkujeme přesně před kostelem na připraveném parkovišti a procházíme se okolo kostela, po malinkatém hřbitově okolo něj a chvilku rozjímáme. Dovnitř kostelíku se jít nedá.
Fosslaug je goetermální jezírko v těsné blízkosti vodopádu Reykjafoss, kde horká pramenná voda vytéká z prasklého kamene, což je samo o sobě zajímavé. Skvělé místo pro odpočinek.
Reykir je farma a kostel v Tungusveitu, která se nachází na břehu řeky Svartá. Na tomto statku se nacházelo panské sídlo na počátku osídlení Islandu. Na panství Reykir a sousedních pozemcích patřících Steinsstaðiru, stejně jako obecněji v celé Reykjatungě, je geotermální teplo široce dostupné, a to do té míry, že nalezení studené pitné vody bylo často problémem. Kolem farmy v Rekyiru je mnoho teplých pramenů a geotermální teplo je dokonce i na hřbitově, o kterém se říká, že je jedním z mála vytápěných hřbitovů na světě. Dlouho se zde nacházel starý mycí bazén zvaný Steinsstaðalaug, který využívala téměř celá oblast. Sveinn Pálsson, lékař a přírodovědec, který se narodil ve Steinstaðiru v roce 1762, popsal v roce 1792 teplé prameny v Reykiru: „Východně od kostela v Reykiru se nachází studený pramen, který byl upraven jako koupaliště. Voda se může ohřát na požadovanou teplotu přidáním vody z horkého potoka, který kolem něj protéká.“ Bazén ve Steinsstaðiru byl nakonec obložen kameny a stal se prvním veřejným bazénem v kraji Skagafjörður. V roce 1925 začaly práce na obložení bazénu betonem a stal se prvním betonovým bazénem v kraji. Současný bazén byl uveden do provozu v roce 1980. Zemědělství ve Steinsstaðiru bylo opuštěno v roce 1943, ale majetek byl poté rozdělen mezi několik nových farem a nyní tam vznikla malá městská oblast. V roce 1949 byla ve Steinsstaðiru postavena škola, která měla sloužit této oblasti a do roku 1976 měla také internát. Výuka tam byla zastavena na jaře 2003, kdy se studenti začali stěhovat do školy ve Varmahlíðu. Nyní je školní budova využívána pro turistické služby. Komunitní centrum Árgaður bylo slavnostně otevřeno v roce 1974. Na původním pozemku bylo postaveno mnoho nových farem, průmyslových farem a rezidencí, včetně servisního turistického centra v Bakkaflötu.
Víðimýri je panství ve Skagafjörðuru na Islandu jižně od Varmahlíðu, které se na něj rozkládá. Panství bývalo panstvím a na konci 12. století a během 13. století bylo sídlem regionálních náčelníků z rodu Ásbirningarů. V 17. a 18. století bylo panství dlouho sídlem místního šerifa. Víðimýri je nyní rozděleno do osmi nebo devíti nezávislých usedlostí. Podle ságy o Sturlungách nechal Snorri Sturluson kolem roku 1220 postavit ve Víðimýri pevnost a údajně bylo možné vidět její zbytky až do 20. století, kdy byly srovnány se zemí. Ve Víðimýri pravděpodobně stál kostel přibližně od doby, kdy Island konvertoval ke křesťanství. Současný kostel byl postaven v roce 1834. Na počátku 20. století se farníci i církevní úřady pokoušeli přimět farmáře z Víðimýri, Steingríma Arasona, aby kostel zbořil a postavil nový, ale ten nechtěl. V roce 1934 kostel koupilo Islandské národní muzeum. Od té doby prošel zásadními vylepšeními. Je považován za vynikající příklad starých islandských stavebních technik. Kostel je postaven z trávníku a dřeva.
Když už jsme takto na severu, nesmíme minout Hvítserkur, další známý čedičový úkaz. Parkujeme na Hvítserkur parking lot a opět jdeme kousek pěšky po upravené cestě až na vyhlídku z níž je „drak“ krásně vidět. Poslední zastávkou, než dojedeme do hlavního města je národní park Þingvellir. Po vystoupení z aut se začalo zatahovat a asi po 300m chůze mezi tektonickými deskami se rozpršelo a my jsme další procházku vzdali. Bohužel jsme nedošli až k Lögbergu, zákonnímu kameni, ale alespoň jsme si nafotili Þingvallakirkja, jeden z nejstarších kostelů v zemi, z roku 1000 a také Þingvallabær – oficiální rezidenci islandského premiéra. Trochu nás to počasí mrzelo, protože park je opravdu krásný a rozlehlý a za pěkného počasí by se tu dal strávit celý den, ale takto jsme nasedli do aut a dojeli do Reykjaviku.
Hvítserkur je 15 m vysoký čedičový val na východním pobřeží poloostrova Vatnsnes v severozápadní části Islandu. Skála má u základny dva otvory, které jí dodávají vzhled pijícího draka. Základna komínu byla vyztužena betonem, aby chránila jeho základy před mořem. Místní tradice praví, že Hvítserkur jsou zkamenělé pozůstatky trolla, který se pokusil zničit nedaleký klášter v Þingeyraru a kterého vycházející slunce proměnilo v kámen. V polovině 20. století se farmáři obávali, že by se mořem narušený „troll“ mohl zřítit, a proto jeho základy zpevnili betonem. Toto gesto pramenilo jak z praktického zájmu, tak z kulturního pouta. Radiometrická data ze sousedních komplexů určují jeho stáří, což z něj činí jeden z nejstarších dobře zachovalých křemičitých produktů na Islandu.
Þingvellir je národní park. Bylo to právě v této oblasti, kde vznikl Althing, jeden z nejstarších parlamentů na světě. Dosud se zde nacházejí jeho pozůstatky, pročež byla oblast v roce 1944 vyhlášena za národní park. Od roku 2004 pak byl zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO. Parlament, případně althing byl v Þingvelliru založen v roce 930 a fungoval zde až do roku 1789. Od roku 1881 sídlí parlament v Reykjavíku. Park leží v příkopové propadlině, která označuje vrchol Středoatlantického hřbetu a hranici mezi Severoamerickou a Euroasijskou tektonickou deskou. Národní park byl založen v roce 1930 u příležitosti 1000. výročí Althingu a byl prvním na Islandu. Park byl později rozšířen s cílem chránit rozmanité přírodní jevy v okolní oblasti a prohlášen za národní památku a tak nesmí být nikdy prodán ani zastaven. Název Þingvellir je odvozen ze staroseverských slov znamenajících shromáždění. Během období Commonwealthu se do Þingvelliru každý rok sjížděli lidé z celé země, někdy jich bylo i několik tisíc. Zřídili si dočasná obydlí se zdmi z trávníku a kamene a provizorní střechou z domácí látky a pobývali v nich dva týdny shromáždění. Na Þingvelliru nebyly žádné trvalé budovy kromě farmy a později dvou kostelů. Obchodníci, brusiči mečů a koželuzi prodávali své zboží a služby, baviči vystupovali a výrobci piva vařili nápoje pro hosty shromáždění. Zprávy se šířily ze vzdálených končin; pořádaly se hry a hostiny. Mladí lidé se scházeli, aby si udělali plány, stejně jako přední národní osobnosti a právní experti. Potulní zemědělští dělníci hledali práci a tuláci žebrali. Þingvellir byl místem setkávání všech lidí na Islandu a položil základy jazyka a literatury, které jsou významnou součástí života lidí až dodnes. Kontinentální drift mezi Severoamerickou a Euroasijskou deskou je jasně patrný v puklinách nebo zlomech, které protínají oblast, přičemž největší z nich, Almannagjá, je skutečný kaňon. To také způsobuje často měřitelná zemětřesení v oblasti. Některé z trhlin jsou plné čisté vody. Jedna z nich, Nikulásargjá, byla přemostěna u příležitosti návštěvy dánského krále Fridricha VIII. v roce 1907. Při této příležitosti začali návštěvníci házet mince z mostu do trhliny, což je tradice založená na evropských legendách. Dno je pokryté třpytivými mincemi a trhlina je nyní lépe známá jako Peningagjá neboli „trhlina v mincích“. Řeka Öxará protéká národním parkem a tvoří vodopád u Almannagjá, zvaný Öxarárfoss. Na severním břehu jezera se nachází trhlina Silfra, která je oblíbeným místem pro potápění a šnorchlování. 10. července 1970 zemřel při požáru vládního letního sídla v Þingvelliru premiér i se svou manželkou a vnukem.
Ve městě jsme si dali rozchod a dohodli se, že se sejdeme před restaurací Íslenski Barinn, kde jsme chtěli ochutnat tradiční islandské pokrmy a zhodnotit celý výlet. Někteří šli nakupovat suvenýry, jiní fotili pouliční umění či památky zahalující se postupně do tmy, avšak pěkně nasvícené. Dominantou byla fialově nasvícená katedrála. Ve stanovený čas jsme přišli k restauraci, před kterou ale byla velká fronta a tak jsme museli skoro hodinu stát a čekat až budeme usazeni uvnitř. Každý z nás si objednal něco zajímavého a jako hec se objednala i islandská specialita kæstur hákarl – nakládaný žralok. Přinesli nám uzavřenou malou skleničku, ve které bylo 6 kostiček. Pouze 3 odvážlivci Roman, Tomáš a Jitka (z každé rodiny jeden člen) zkusili ochutnat. Vedoucí Tomáš s Viki odmítli, protože už to jednou zkusili a nebyl to hezký zážitek. Následovaly nádherně vypadající i chutnající pokrmy, mimo jiné i ovči hlava i s okem. Po večeři jsme znovu sedli do aut a přejeli k letišti Keflavik, kde jsme měli zajištěno poslední přespání.
7. den - odlet
• Keflavik – odlet
Moc dlouho jsme si dnes nepospali, už ve 3 hodiny ráno jsme se sbalili a bez snídaně odjeli auty na letiště, kde jsme vrátili auta a šli se odbavit na letiště. Koupili jsme si snídani a usedli do letadla. Po 4 hodinách letu jsme byli zpět v Praze. Tady jsme se rozloučili a každý se rozjel do svého domova.
Severská země pro nás byla v mnohém nová a zajímavá. Ať už to bylo počasím, přírodou, ale i samotným stylem výletu na jehož konci jsme si – tak jako snad pokaždé – slíbili, že jsme tu nebyli naposledy.