Cestujeme po Evropě
Trip Polsko – Slovensko 2023
Máme 9 dní na to, abychom se pobavili, vzdělali, unavili tělo túrami a zrelaxovali v termálech. Zvolili jsme tedy sousední země Polsko a Slovensko.
Polsko - Legendia, Katovice,
DEN PRVNÍ: Vyjíždíme z Čech směrem Harrachov, nad ránem překračujeme hranice do Polska a míříme ke Katovicím (Katowice) do zábavního parku Legendia. Celodenní vstupné pro dospělého nad 12 let je 159 zlotých (866 Kč), rodinné 2+1 pak 349 zlotých (1900Kč), při on-line platbě je to levnější. Za parkování pak zaplatíte 20 zlotých (108 Kč)
Ačkoli je začátek našich prázdnin a k tomu sobota, park rozhodně nepřetéká návštěvníky. U žádné atrakce nestojíme fronty a dokonce u některých musíme čekat, až nás bude víc, aby je vůbec spustily. Na davy jsou tu ale připravení. Atrakce jsou udržované a působí bezpečně.
Vzhledem k věku naší party vynecháváme atrakce pro děti do 10 let a vrháme se na atrakce pro dospělé. Zde se dělíme na ty, kterým nevadí výšky či prudké změny směrů a ty jež si vystačí s klidnější či přízemní zábavou. S přestávkou na jídlo (jako správní Češi máme řízky v batohu) v místě s několika rychlými občerstveními, nám zabere obejití všech atrakcí, nacházející se převážně po obvodu jezera, téměř celý den.
Přesouváme se do centra Katovic. Katovice jsou poměrně mladé město, které za svůj vznik a růst vděčí industrializaci a výstavbě železničního uzlu v polovině 19. století.
Necháváme kufry v hostelu na Rynku, hned vedle Sleského divadla, a vyrážíme na krátkou noční obhlídku okolí. Míříme k římskokatolickému kostelu Neposkvrněné početí panny Marie, míjíme Sleské muzeum (Muzeum Śląskie) s krásně nasvícenou důlní věží a litujeme, že ho nestihneme navštívit. Pokračujeme okolo budovy Polského národního rozhlasového symfonického orchestru (Narodowa Orkiestra Symfoniczna Polskiego Radia). Soubor vznikl jako rozhlasový symfonický orchestr v roce 1935 ve Varšavě a v roce 1945 byl obnoven v Katovicích. V roce 1999 získal orchestr jako uznání svých zásluh titul „Národní“.
Kvůli začínajícími dešti měníme volnu chůzi za svižnější, ale nezapomeneme se zastavit u tři sta tun vážící ocelové konstrukce kopule spojené s vnějším ocelovým prstencem pomocí 120 nosných lan s názvem Aréna Spodek. Sportovní a kulturní hala, otevřená v roce 1971, je jedním z nejvíce obléhaných objektů tohoto typu v Polsku. V dodnes avantgardním komplexu je také umělá ledová plocha, tělocvična, kino a hotel. Pomník na kruhovém objezdu před halou je věnován památce Slezanů, kteří se během tří ozbrojených povstání (1919, 1920 a 1921) vyslovili za přičlenění regionu k Polsku.
Na víc již nezbývá čas, vracíme se na Hostel.
Polsko - Katovice, Osvětim, Slovensko - Klin,
DEN DRUHÝ: Po skromné, přesto dostačující snídani v hostelu vyráží část týmu na prohlídku okolí za denního světla. Zbytek balí kufry, abychom se mohli v předepsanou hodinu odhlásit.
Po včerejší zábavě přichází dnes vzdělávání. Míříme do Osvětimi, ale ještě před tím zastavujeme u Katedrály Krista krále (Archikatedra Chrystusa Króla)
Osvětim je polské čtyřicetitisícové okresní město v Malopolském vojvodství ležící při ústí řeky Soły do Visly. První písemné zmínky pocházejí z roku 1179. Nechvalně se proslavilo během 2. světové války, kdy zde byl zbudován táborový komplex Auschwitz = vyhlazovací koncentrační tábor.
V Osvětimi přijíždíme na nově zbudované obrovské parkoviště před novou budovou muzea. Protože máme ještě čas do začátku plánované komentované (v ČJ) prohlídky, chceme se najíst. Bohužel restaurace, na všech pláncích nakreslená hned u vstupu muzea, ještě skoro ani nestojí (jen skelet) a tak vyrážíme hledat něco k jídlu. Až do centra se nám nechce a proto se zastavujeme hned za nově vybudovaným odpočinkovým parkem Zasole, u rodinného domku, kde mají vietnamské jídlo s sebou. Chtěli jsme sice nějaké tradiční polské, ale bohužel. Je nám nabídnuto, že můžeme jídlo sníst na místě a tak usedáme na 4 zahradní židličky u malých stolečků a po chvilce čekání dostáváme nejprve polévku v zavařovací sklenici a pak i následně hlavní chody v typických krabičkách „s sebou“. S pobavením na sebe koukáme, ale na jídle si pochutnáváme.
Vracíme se zpět ke vstupu do muzea, procházíme kontrolami a pak již čekáme na průvodkyni. Čeká nás zhruba 3 hodiny vzdělávání.
První část začíná u muzea, odkud nás průvodkyně odvádí ke známé bráně „Arbeit macht frei“ a pokračujeme po cestách mezi domy. Procházíme velmi smutnými místy, ve sluchátkách posloucháme o historii tohoto místa, o utrpení vězněných lidí a všech těch zvěrstvech spáchaných lidmi na lidech. Málokdo z celé 30 členné skupiny mluví, v jednu chvíli nás doprovází déšť a ten vše ještě umocňuje.
Po zhruba hodině a půl vycházíme ven směrem k autobusům, které bezplatně převážejí návštěvníky do Osvětimi-Březinky, tedy druhé části tohoto komplexu. Zde stojí celosvětově známá vstupní brána s kolejemi. I zde pokračujeme s průvodkyní. Tohle místo je mnohem rozlehlejší, nepůsobí až tak stísněně jako Osvětim I, ale když pak stojíte před rozbořenými krematorii hrdlo se vám svírá. Když nakukujete do baráků, ve kterých se tísnily stovky vězňů, honí se vám hlavou miliony myšlenek. A když vám na konci prohlídky průvodkyně řekne: „…strávili jste tu 3,5 hodiny, což je déle, než mnozí lidé, kteří sem byli za 2. světové války přivezeni a spáleni…“ derou se mnohým účastníkům slzy do očí.
Vracíme se zpět autobusem na parkoviště.
Osvětim by měl navštívit každý. Ne proto, aby si udělal usměvavé selfie, nebo si odškrtl další památku ze seznamu, ale proto aby si uvědomil jaké štěstí má, že žije v zemi bez války, v blahobytu a jak málo stačí k tomu, aby se vše změnilo v peklo.
Stále DEN DRUHÝ: Nyní nás čeká 100 km přejezd na Slovensko do obce Klin, k soše Ježíše Krista. Socha neměla zpočátku název. Postupem času se vžil název Rio de Klin, protože socha je kopií té v Riu de Janeiro. Autorem celé stavby je rodák z obce, pan Josef Sroka, který celou výstavbu financoval z rodinného rozpočtu. Z místa lze zahlédnout Západní Tatry, Vysoké Tatry, hřeben Oravské Magury, celou vodní nádrž Orava a při dobré viditelnosti i Zakopané v Polsku. S výstavbou se začalo v roce 2007. Jedná se o ocelovou konstrukci zalitou v betonu a natřenou bílou barvou. Výška sochy je 9,5 metrů a roztažené ruce Krista, které symbolizují ochranu pro všechny, jsou široké 7 metrů. Celá socha i s podstavcem váží 23 tun. S úpravou terénu se vybudovala i opěrná zeď pod sochou, na které jsou nerezové tabulky s vygravírovanou křížovou cestou. Před zdí je od roku 2009 umístěná klečící socha Jana Pavla II, která byla postavena stejným způsobem jako Kristus. Jan Pavel II. stojí na kapli Božího milosrdenstva. V ní si za drobný poplatek můžete vzít magnetku nebo pohled.
Zapadající slunce nám ovšem říká, že musíme pokračovat dál, abychom se stihli ubytovat. Přijíždíme do města Tvrdošín. Je už po 21. hodině a v našem hotelu je zamčeno. Voláme tedy na číslo uvedené na dveřích, recepční nám na dálku hotel otvírá a my si bereme připravené klíče od pokojů. Uvědomujeme si, že máme hlad, je před 22. hodinou, ale se zděšením zjišťujeme, že všechny okolní hospůdky mají jen do 22 hodin. Pivo nám prodají, jídlo ale už ne. Začíná zběsilý hon za čímkoli otevřeným. Nakonec sedáme do auta a jedeme na pumpu. Otevřená je jen do 23 hodin, bageta v regále již žádná, jen 2 veganské tousty. To nám stačit rozhodně nebude, takže šup do auta a přejezd k další pumpě, taktéž otevřené jen do 23 hodin. Zde je ještě nějaký ten výběr (později na hotelu zjišťujeme, že polovina baget je prošlých). S pocitem výhry se vracíme do hotelu a dáváme si hodně pozdní večeři.
Hrad byl vybudovaný na skále nad řekou Orava, počátky sahají do 13. století. Z původně malé pevnosti vznikl v průběhu následujících staletí rozsáhlý hradní areál, který má dnes 154 místností. Budovy a interiér hradu nesou rysy románského slohu, gotiky, renesance, baroka i moderních slohů. Svou dnešní podobu dostal Oravský hrad v roce 1611. Dnes tvoří hradní areál pozoruhodný komplex Dolního, Středního a Horního hradu s paláci, opevněním a věžemi.
Slovensko - Tvrdošín, Oravský hrad
DEN TŘETÍ: Tentokrát máme o dost pestřejší hotelovou snídani formou bufetu. Využíváme toho a vydatně se posilňujeme. Ještě před odhlášením z hotelu se nesmíme zapomenout zastavit u nedalekého Kostela Všech Svatých. Je to dřevěný římskokatolický kostel z konce 15. století. Od roku 1963 je kostel a jeho zeď národní kulturní památkou. V roce 2008 byl zapsán do seznamu Světového dědictví UNESCO.
Je nejstarší zachovalou stavební památkou města. V roce 1993 byl kostel zrekonstruován a zrestaurován, tyto práce byly v roce 1995 oceněny cenou Europa Nostra.
V interiéru se nachází dominantní barokní oltář z konce 17. století, pozdně renesanční kazatelna z roku 1654 s postavami evangelistů, malby apoštolů, obraz svatého Jiří a další malby.
Po krátké procházce ke kostelu a zpět se opět balíme a míříme směr Oravský Podzámok, kde se nachází Oravský hrad. Auto necháváme na velkém odstavném placeném parkovišti a přesouváme se 300m k Informačnímu středisku, kde se kupují vstupenky na hrad. POZOR – vstupenky se kupují pouze v Infocentru (nebo on-line). U brány hradu, vzdálené jen asi 150m, ale po zdolání prudšího kopce, vám žádnou vstupenku neprodají, dál vás – fakt je neukecáte, neuprosíte -nepustí a vy tak, pokud si chcete hrad prohlédnout, musíte zpět k Infocentru, vystát si frontu a absolvovat kopeček znovu. A nebo to, jako třeba chlapi-motorkáři, prostě vzdáte.
My si zakoupili základní okruh A s průvodcem. Doba prohlídky je psaná 90 minut, ale počítejte určitě s delším časem. Náš mladý průvodce mluvil poutavě, zřetelně a hlavně dostatečně nahlas, což uvítali obzvláště ti, jež se pohybovali na konci skupiny. Hrad je vystavěn na vcelku malém prostoru a tak vás nemine četný počet různých druhů schodů, mírných, prudkých, dřevěných či kamenných.
PS: Oravské srdce – moc pěkný fotopoint naleznete ZDE
Je čas zajít na pozdní oběd. Využíváme restaurant Palatin u parkoviště a rozmýšlíme další trasu. Rozhodujeme, že než se ubytujeme v 50km vzdálených Bodicích, zastavíme se ještě v termálech Bešeňová.
Chopok je s 2024 m třetí nejvyšší horou Nízkých Tater, nachází se v hlavním hřebeni západně od Ďumbieru, nejvyššího vrcholu celého pohoří. Vrchol nabízí panoramatický výhled na Vysoké Tatry, Liptov a údolí Hronu. Několik desítek metrů pod vrcholem se nachází ubytovna a restaurace Kamenná chata.
Z vrcholu Ďumbier, nejvyššího vrcholu Nizkých Tater , je za dobrého počasí dokonalý rozhled na prakticky všechna pohoří středního a severního Slovenska. Ve svazích se v minulosti těžila železná ruda, zlato a antimonit. Můžete zde potkat kamzíky, sviště nebo se kochat vysokohorskou flórou.
Slovensko - Chopok/Ďumbier, Tatralandia
Následující 3 noci trávíme v soukromém ubytování Privat Majo v Bodicích.
DEN ČTVRTÝ: Ubytování v Bodicích jsme zvolili strategicky uprostřed mezi lanovkou v Jasné a Tatralandií. Plán byl, že po Oravském hradu následující den zrelaxujeme v Tatralandii, avšak rosničky v televizi hlásí, že následující dva dny budou deštivé, přičemž ten druhý bude pršet víc. Měníme tedy plány a místo relaxu volíme výjezd lanovkou v Jasné na Chopok a z něj pěší túru na Ďumbier.
Chopok nás přivítal mlhou, která nás provázela skoro až ke kříži na vrcholu Ďumbier. Cesta není, dle kilometrů tak dlouhá, cca 4,5km tam a stejnou trasou zase zpět, ale je náročnější na fyzičku, několikrát se totiž klesá do sedel a pak zase stoupá na vršky. Cedule ukazuje čas túry 2 hodiny, ale my víme, že to půjdeme určitě déle a budeme se kochat panorámaty (jak ti Homolkovi v Krkonoších).
„Ten nahoře“ nás asi chtěl šetřit a tak cestu tam zahalil mlhavým oparem – abychom neviděli, jak ještě daleko to je, ale těsně pod vrcholem se vyjasnilo, mlha ustoupila a my si mohli užít výhled na celé Nízké Tatry.
Cestou zpět už víme, že určitě nestihneme plánované půjčení horských kár a sjezd z Kosodreviny na Srdiečko a tak se ani nesnažíme nijak pospíchat. V restauraci na Chopku si ještě dáváme čaj a pak se už vezeme lanovkou dolů.
DEN PÁTÝ: Po snídani vyrážíme na zasloužený relax do Tatralandie. Část týmu si užívá tobogány a další vodní atrakce a část relaxuje v bazénech, barech a Saunovém světě. Občas to proložíme spánkem či sluněním. Ano sluněním – ačkoli měl být dnešek extra deštivý a zatažený, byl naopak slunečný a bez deště. Ještě, že máme tu předpověď počasí v televizi….
Slovensko - Solisko, Štrbské pleso, Nové Štrbské pleso,
DEN ŠESTÝ: Ráno se kompletně balíme a po snídani vyrážíme do Vysokých Tater. Než dojedeme do Nové Lesné, kde budeme trávit poslední 3 noci našeho tripu, zastavujeme u lanovky Solisko. Bohužel nás už od rána provází déšť a mlha. Vyjíždíme lanovkou k Chatě pod Soliskom doufajíc, že nahoře bude lépe. No není…. Měli jsme v plánu procházku k Prednému Solisku a třeba i kousek dál, ale s ohledem na počasí to vzdáváme. Dáváme si alespoň čaj a dezert v chatě a sjíždíme dolů. Pěšky se přesuneme kolem Veže Snov (vyhlídková věž) ke Štrbskému plesu a za neustálého jemného deště jej pozvolna obcházíme. Promočení pak odjíždíme do již zmíněné Nové Lesné, Privát Relax.
Vysoké Tatry jsou nejvyšší pohoří na Slovensku i v Polsku. Jde o geomorfologický podcelek Východních Tater západně od Kopského sedla, které je odděluje od Belianských Tater. Na jihu hraničí s Podtatranskou kotlinou. Mají rozlohu 341 km² (260 km² na Slovensku a 81 km² v Polsku). Délka Vysokých Tater je zhruba 26 km a šířka 17 km. Pro svou nevelkou rozlohu bývají označovány za nejmenší velehory světa či Evropy. Nejvyšší horou je Gerlachovský štít (2654,4 m n. m.).
Predné Solisko je jediným turisticky přístupným vrcholem v hřebeni Solisek. Hřeben Solisek je součástí rozsochy Kriváně v jihozápadní části Vysokých Tater. Nejvyšším bodem Solisek je Velké Solisko (2413 m). Hřeben od sebe odděluje Furkotskou dolinu na západě a Mlynickou dolinu na východě.
Štrbské pleso je morénové ledovcové jezero. Nachází se v místě, kde se spojují Furkotská a Mlynická dolina na konci hřebenu Soliska a je druhé největší na slovenské straně. Leží v nadmořské výšce 1346,6 m. Má rozlohu 19,67 ha, je 640 m dlouhé a 600 m široké. Dosahuje maximální hloubky 20 m. Jeho objem činí 1 299 400 m³.
Pleso nemá žádný povrchový přítok ani odtok. Zamrzá přibližně na 155 dní.
V roce 1958 bylo pleso ztvárněno na československé poštovní známce s hodnotou 1,20 Kčs a v roce 1996 na dvanáctikorunové slovenské známce.
Nové Štrbské pleso. Na začátku 20. století pleso postupně zarůstalo rašelinou a směřovalo k zániku. V roce 1905 zde Karol Móry začal budovat hotelový komplex, jehož součástí se stalo obnovené pleso. Voda byla přivedena z potoka Mlynica, který plesem protéká. Hráz byla zvýšena a bylo do ní zabudováno stavidlo. Zarůstání rašelinou je stálým problémem a pleso je třeba pravidelně čistit. Hladina je zamrzlá přibližně 160 dní v roce.
Slovensko - Tatranská Lomnica, Skalnaté pleso, Lomnické sedlo
DEN SEDMÝ: Dnes máme v plánu vyjet lanovkou z Tatranské Lomnice ke Skalnatému plesu. Počasí se umoudřilo, neprší, svítí slunce, ale občas dost fouká. Obzvlášť to pociťujeme na dvojsedačkové lanovce na Lomnické sedlo. Chytří z týmu si vzali lehkou větrovku, takže na lanovce jsou ok., ostatní frajeři se v mikině (a nebo jen v tričku) na lanovce klepou jak ratlíci.
Po vršcích skal míříme k Velké Lomnické veži a zase se kocháme! Po levé ruce vidíme do údolí Tatranské Lomnice, po pravé ruce zahlédneme v dálce Téryho chatu či Spišská plesa, za zády nad námi Lomnický štít a před sebou úzkou kamenitou cestičku k vršku Velká Lomnická veža. Dál cesta nevede a tak se otáčíme a míříme zpět k lanovce, sjíždíme ke Skalnatému plesu a obcházíme jej. Zvažujeme lanovku na Lomnický Štít, ale pro tentokrát ji zavrhujeme. Ještě zastávka u Astronomického Observatoria a už sjíždíme do stanice lanovky Štart.
Tady si konečně půjčujeme horské káry a část týmu si to drandí na kárách z kopce dolů. Zbylý člen týmu jede dolů lanovkou i s batohy. (na kárách je možné si batoh vzít sebou – mít ho při jízdě na zádech – ale bez batohů je to pohodlnější a vzhledem k přítomnosti fotoaparátu a příslušenství i bezpečnější)
Lomnické sedlo je horské sedlo ve Vysokých Tatrách. Nachází se v nadmořské výšce 2189 m n. m.. Je to široké travnaté sedlo mezi štítovou kupolí Lomnického štítu a Lomnickým hrebeňom.
Snadněji přístupné se stalo po roce 1938, kdy uvedli do provozu visutou lanovku na Skalnaté pleso. Chodník do sedla vybudovali dělníci, kteří vynášeli materiál na stavbu visuté lanovky na Lomnický štít, kterou uvedli do provozu v roce 1940.
V 50. letech se zde konaly mezinárodní lyžařské závody všech lyžařských disciplín.
V roce 1961 se začalo s výstavbou lavinových zábran, poslední postavili v roce 1964. V roce 1978 byl vybudován nový sedačkový výtah na Lomnické sedlo.
Skalnaté pleso je morénové pleso. Je 212 m dlouhé a 85 m široké, dosahuje maximální hloubky 4,2m.
V suchém období je pleso bez vody, neboť při stavbě lanovky došlo k narušení nepropustného podloží. Plesem protéká Skalnatý potok, který však v období sucha vysychá a objevuje se až v dolině pod plesem.
Lomnický štít je s nadmořskou výškou 2 634 metrů druhá nejvyšší hora Vysokých Tater a Slovenska. Vrchol již není volně přístupný po turistické stezce, je však možné využít lanovku ze Skalnatého plesa, nebo si zaplatit výstup s profesionálním horským vůdcem. Nachází se zde nejvýše položená meteorologická stanice na Slovensku.
V minulosti byl dlouho považován za nejvyšší štít Tater.
Prvně vylezl na vrchol Lomnického štítu obuvník a amatérský horolezec Jakub Fábry v období let 1760–1790. První zimní výstup na štít provedli Theodor Wundt a Jakob Horvay v roce 1891.
Lanovka překonává na 1867 metrech převýšení 861 metrů, čas trvání jízdy je cca 9 minut. Do kabinky se vejde maximálně 15 osob. Na Lomnickém štítu však můžete strávit maximálně 50 minut.
V minulosti byl Lomnický štít nazýván i Dedo. Současný název je odvozen od obce Veľká Lomnica, do jejíhož katastru do roku 1947 příslušel.
Observatoř Skalnaté pleso byla založena v roce 1943 Antonínem Bečvářem, který byl i jejím prvním ředitelem. Leží v nadmořské výšce 1 783 m. Je po ní pojmenována planetka (2619) Skalnaté Pleso.
Slovensko - Hrebienok, Bilikova chata, Rainerova chata, Zámkovského chata
DEN OSMÝ: Poslední celý den, poslední den na túry. Vyrážíme – již tradičně hned ráno po snídani – na dolní stanici Hrebienok a necháváme se vyvézt vláčkem nahoru. Máme v plánu turisty vyhledávanou a oblíbenou trasu s několika zastaveními nejen u zmíněných chat, ale i vodopádů. Počasí už je opět krásné, navíc je sobota a tak je tu turistů „jak na Václaváku“. Někteří v šatičkách a žabkách míří širokou šotolinovou cestou k Rainerově chatě (a zpět), my si však volíme cestu okolo Bilíkovy chaty k vodopádům. Tahle cesta už moc na žabky není a už vůbec ne na kočárky. U Rainerovy chaty dáváme malou svačinu – všechny odpadky zpět do batohu a hezky si je odnést!!! – a pokračujeme k Obrovskému vodopádu a dále pak k Zámkovského chatě. Podaří se nám na přeplněné verandě najít místo a dáváme si vynikající oběd. Zároveň sháníme cokoli, co je schopné udržet pohromadě rozpadlou botu, jež se rozhodla, že má těch túr už dost. Zachraňuje nás lepící páska od obsluhy, avšak tohle řešení vydrží první kilometr. Zbylé kilometry drží podrážka na půlce boty, takže je chůze poněkud obtížnější, ale do cíle doráží všechny části boty.
Od roku 1946 nese název Bilíkova chata, na počest lyžaře a závodníka Pavla Bilíka (1916-1944), jehož Němci 7. září 1944 v Kežmarku popravili.
Dlouhý vodopád
Rainerova chata je nejstarší vysokohorská chata ve Vysokých Tatrách. V roce 2008 navštívila chatu britská královna Alžběta II. společně s korunním princem Filipem.
Studený vodopád
Chatu založil horolezec a horský vůdce Štefan Zamkovský v letech 1942-1943 jako své bydliště. V roce 1948 byla chata znárodněna a on se musel vystěhovat. V roce 1992 byla po restituci chata vrácena Zamkovského potomkům.
Obrovský vodopád
Slovensko - Bešeňová, návrat do ČR
DEN DEVÁTÝ: Je neděle, čeká nás návrat do ČR. Loučíme se s privátem Relax a míříme do Bešeňové. Tohle místo dobře známe a vždy se tam těšíme. Užíváme si termálních vod, sauny a regenerujeme tělo. V podvečerních hodinách vyrážíme směr ČR.
Obvykle začínají kolony kousek před Žilinou u Strečna, ale tentokrát se drobné a krátké kolony tvořily už od Bešeňové a úplně stát jsme zůstali hned na nájezdu na dálnici. Ta je svedená do jednoho pruhu a my tak v lepším případě popojížděli šnečím krokem, v horším nehybně stáli. Těch 16 km, které se obvykle jedou tak 10 min. jsme jeli hodinu. Ani po sjezdu z dálnice se situace příliš nezlepšila a až do Žiliny jsme nabrali zdržení 3 hodiny.
Místo o půlnoci jsme dorazili až ve 3 hodiny ráno a za 3 hodiny vstávali do práce.
Ačkoli je Polsko naším nejbližším sousedem, příliš často tam za památkami nejezdíme. Možná je to tím, že bylo hodně poničeno během 2. světové války a není tu tolik historických památek, možná proto, že ho máme spojené spíše s obchodováním na tržnicích a možná proto, že máme pocit, že tam není nic moc zajímavého. Opak je pravdou, je to velmi zajímavá země, jen ji musíme objevit.
Oproti tomu Slovensko je zemí, kterou jsme navštívili několikrát, ale téměř vždy stejná místa. I tady se musíme naučit objevit i další krásy našich sousedů.
Obě země jsou zeměmi, kde se bez problémů domluvíme, jazyky a někdy i mentalita jsou si hodně podobné a nám blízké, přesto rozdílné, stojící zato se o tom stále přesvědčovat.